Máme za sebou 3. ročník sociálně-kulturního festivalu Lefrvesáns, pořádaného dne 5.května studenty sociologie a antropologie. Jednalo se o vskutku netradiční zážitek, a to nejen po hudební stránce. Již v brzkém večeru legendární brněnský sklípek Boro provonělo kuchařské umění veganských nadšenců a pro hračičky či pro ty, kterým vaření nic neříká, se nabízela alternativa v podobě workshopů sítotisku a budování imaginárního urbantownu či freemarketu, kde se dalo směnit různorodé zboží. Obklopen příjemnou vůní chilli con carne jsem při posrkávání pivka netrpělivě vyčkával první náznaky hudební aktivity. Nečekal jsem dlouho. Mezitím se útroby klubu začaly plnit studenty sociologie i zvědavými návštěvníky.

Jako první interpret do netradičního mlýnku festivalu vpadl elegán Bardie Badlin v rámci svého one-man projektu, který ihned vtáhl davy do opakujících se melancholických folkových a technicky zmáklých melodií v lehounkém hávu. Tento mladík se nebál ukázat, co dřímá v jeho freak folkovém srdci a s kapkou technických pomůcek dokázal lidi uvést do transu. K dispozici měl pouze kytaru a za jejího doprovodu teskně zpíval, což chytlo za srdce nejednoho posluchače. Pomocí samplovaných stop a doprovodných lehce ambientních zvuků vtáhl vykoukané študáky do korábu zoufalství.

Další, a asi pro mne nejočekávanější počin doslova přelétl sklípkem. Avantgardní duo pana docenta a především feelingového bubeníka Zdeňka Konopáska a ošlehaného kytaristy a muzikanta Luboše Fidlera pod názvem Noční pták chytlo pod perutě celý sál a započalo s mozkovou terapii. Nikdy jsem neviděl něco takového, s čím přišli tito šarmantní štramáci! Soustava bicích a nástroj zvaný roletofon neměl obdoby a okamžitě uhranul všechny přítomnné. Experimentování a zároveň technická sehranost bez jediného pohledu nebo jiného kontaktu mi kradla dech a stále jsem dumal, zdali jde opravdu o improvizaci, nebo přece jenom předem sehraný duet. Tak či tak se jejich uchvacující souhra dá označit za bizarní, hypnotickou, ba až „nirvánickou“ (v tomto kontextu nemá nic společného s kapelou Nirvana, nýbrž se stavem mysli) smršť, která zatřese s lidským rozumem a běsnění neustává, dokud ti psychicky méně odolní návštevnící neodchází absolutně omámení a rozdrcení ze záplavy rytmických šíleností a zároveň souznění v podobě vodopádu neznáma a klidu. S ústy dokořán jsem opouštěl sál s jedinou myšlenkou: „Tohle mi asi nikdo neuvěří“. Pánové, můžu upřímně říct, že pokud učíte tak, jak hrajete, pak docela seriózně uvažuji o studiu. Opravdu neuvěřitelný zážitek dokáže ocenit asi jen zcela duševně vyrovnaný člověk a ostatní jen bez pohybu či nádechu přihlíží.

Po spirituální čistce se dostavil další z očekávaných projektů české hudební scény Debbi Love. Šlo o dvojici všestranně nadaných umělců s obrovským talentem a smyslem pro humor a citem pro sociální poměry dnešního světa. Kráska a královna slam poetry Bio Mashi, která už od počátku dokázala rozproudit davy studentů či nestudentů, proměnila sál v taneční řež, kde člověk musel dávat sakra pozor, aby mu nepřistál na hlavě nějaký ten študák. Druhý člen, Luděk Kazda, doprovázel aktérku všemožnými nástroji a musím podotknout, že tento čahoun má vážně zlaté prstíky. S přehledem střídal kytary, basu a do toho ovládal samply. A aby toho nebylo málo, doprovázel i zpěvem. Dohromady tvořili inteligentní, energickou a technicky zmáklou unikátní symbiózu. Další věc k ocenění byla neuvěřitelná zásobnice slov mladé umělkyně i styl přednesu. Jako kulomet hvízdaly slova vzduchem nad rozprouděným publikem s přidaným tanečním doprovodem a vtipnými hrátkami s elektronikou. Každá píseň unikát a nadšení jen rostlo souměrně s obdivem, jak tito dva umělci dokáží vydržet bombardovat publikum neustálými legiemi velmi vkusných a čiperných textů a hopsavých beatů.

V pozdních hodinách však šla veškerá sranda stranou. Na podium totiž dorazili manželé Přidalovi a společně odstartovali poslední nezapomenutelnou show. Projekt se jmenuje Deceased squirrel on the Phone a jejich hudba bývá označována za wierd and roll, ale já bych počin nazval jako syrovou metelici s okouzlujícím zvukem a Shangrilou v pozadí. Přiznám se, že zpočátku mi trvalo se do transující bubenické fúze dostat, ale po druhé pecce už jsem byl zhypnotizován živočišně okouzlující bubenicí a řezavým zvukem kytary. Jejich hudba měla kapánek sound a´la Joy Division. Manželé Přidalovi tvořili svými trhavými riffy spolu s neskutečnými bubenickými výkony pulsující těleso s tendencí zvalchovat ušní bubínky posluchačům a dostat je do varu. Dostatečným důkazem budiž propocená trička a zdecimovaná těla studentů, kteří přežili tenhle vskutku netradiční večer.

Na závěr bych chtěl poděkovat organizátorům festivalu za splněný slib nevšedních a nečekaných zážitků. Všechno klapalo jak na drátkách a pokud můžu použít srovnání, které mi přišlo na mysl cestou domů, jelikož to byla moje první zkušenost s Lefrvesánsem, tak jsem se cítil jako Alenka v říši divů, která však propadla ještě kamsi hlouběji do doupěte vůní a nepopsatelných zážitků. Došlo mi, že za kvalitní hudbou nemusíte jezdit nikterak daleko, jelikož česká alternativní scéna má opravdu co nabídnout, a to přímo před vašima očima.

Related Posts

One Response

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.