Jak jsme vás již informovali, na značce Bivak Records vyšlo nové, v pořadí již dvanácté album kytaristy LIBORA ŠMOLDASE pod svým jménem! Zove se provokativně „Sorry, Miles!“. Mimochodem brněnský křest proběhne na festivalu JazzFestBrno 7. dubna v Cabaretu des Péchés a do pozice kmotra se postaví americký kytarista Peter Bernstein…
Připomenu okolnosti vzniku Šmoldasova alba jeho vlastními slovy:
„Před několika lety jsem začal slýchat zvěsti, že některé slavné Milesovy skladby, které hrajeme, ve skutečnosti nenapsal on. Zaujalo mě to a začal jsem pátrat. To nás nakonec přivedlo k nahrání tohoto alba — skladby, které Miles proslavil, ale s největší pravděpodobností nenapsal, protkané některými mými vlastními kompozicemi inspirovanými Milesem samotným.“
Kvarteto kytaristy Libora Šmoldase tvoří vpravdě výteční instrumentalisté: kontrabasista Tomáš Baroš (jistě netřeba představovat), nadějný pianista Mikuláš Pokorný (Los Quemados, Laco Déczi, Jan Smigmator…) a slovutný americký bubeník Jesse Simpson (Marc Copland, Kevin Hays, Joe Lovano, John Abercrombie, Chris Cheek…), který od roku 2022 žije v Česku.
Šmoldas zraje jako víno; přiléhavěji se to nedá vyjádřit. Jeho kytara je virtuózní – měkká, vznětlivě lyrická i emotivní, vzletná i zemitá, květnatá, vyšperkovaná, ale nikoli samoúčelně. Jedním slovem zpěvná. A poctivá; každý tón vybuchuje či vzlíná skrze prsty. Šmoldas frázuje plynule, elasticky, logicky, s proměnlivou dynamikou a skvostnými glissandy, jež působí jako ta nejpřirozenější věc na světě (např. „Richard’s Regret“ z vlastního pera). Vypráví příběhy a není to v jeho případě laciná fráze. Absolutní TOP sólo? V autorském fláku, nádherně melodickém „Prima Dancers“, a samozřejmě v závěrečném kusu pouze s kytarou „Smooth“ (původně Mingusova balada „Weird Nightmare“).
A Baroš? Rozpuká opravdu jako Kaštan. Až do apollinairovských rozměrů. Slyšte třeba jeho sóla v „Donna Lee“ (ve skutečnosti Charlie Parker) či „Tune Up“ (Eddie Vinson). Rytmiku utvrzuje neomylně a neochvějně výbušná a citlivá Simpsonova hra, včetně sól kupříkladu v „Dig“ (alias „Dona“ Jackieho McLeana) a „Solar“ (bebopový standard „Sonny“). Klavír Pokorného je mazácký, perlivý i robustní, nijak nezaostává za svými slavnějšími spoluhráči. Ti mu nechávají dostatek prostoru, včetně vskutku záživných sólových chorusů v šesti skladbách.
Jsem přesvědčen, že by se při poslechu tohoto alba bubák Miles Davis nekabonil…
