Kvarteto ZKKP je další z jedinečných projektů saxofonisty a klarinetisty Pavla Zlámala. Tato čtveřice „statečných“ se po více než pěti letech ozvala druhým albem, a opět s nepřesnými počty v titulu, tentokrát „6-7-8-10-9“…
Novinka, jež vyšla ve vlastní režii 22. prosince, tak navazuje na debut „1-2-3-5-4“. V recenzi jsem s nadšením konstatoval, že „tvůrci svůj styl označují jako free-jazz fusion. Maně si vybavuji někoho jiného, kdo by u nás dělal něco takového, aby fúzoval free-jazz s jazz-rockovými a funky groovy.“ Zlámal se k debutu (při odpovědi na otázku dvorního grafika Addy Adowicze na charakterizaci jeho hudby) vyjádřil následujícími slovy: „Ta hudba je pevně rámovaná, ale zároveň zevnitř něco přetéká ven.“ V tom je řečeno vše. Víc bych k tomu ani nemusel dodávat…
Leč – album je natolik dechberoucí, že k němu musím napsat svoje resumé, pakliže to má být recenze. Na novince tu svoji fúzi totiž Pavel Zlámal, Jiří Kalousek, Tomáš Vunderle Koudelka a Petr Ptáček ještě více okořenili pořádným rockem, a to místy notně brutálním, aniž by ale ztratila funkové plíce, freejazzová střeva a dokonce bluesové srdce. To vše se notnou dávkou psychedelie. Jako hned v úvodní, bezmála třiadvacetiminutové skladbě „We Hold the Line“. Mysteriózní antré v podání klarinetu a kytary se zabarvuje psychedelickým oparem, jenž se s rytmickým tepem pozvolna zahušťuje a nabývá na zvukové intenzitě. Rytmika posléze evokuje rozpálenou lávu, přičemž kytara doslova vypálí brutální sólo. Jízda po této lajně ukončí zklidnění, při kterém náležitě vynikne sólový klarinetový chorus. Ten ústí do neuvěřitelné dronové plochy, již narušují jen občas bicí. Ty nabývají na intenzitě, rytmika přidává na grádech. Zavládne opojný kontrast mezi ní, lyrickým klarinetem a houstnoucí kytarovou psychedelií.
V následujícím tracku „Diggin´“ se hned na začátku vyřádí freejazzový tenorsax; poté kytara zvrásní zvukovou hmotu nepravidelnými riffy, bicí vše drží pohromadě razantním tepem, dochází ke gradaci. Závěr je ve znamení jakési bohémské rozevlátosti. Na albu je ještě další šestapůlminutovka (track č. 4) – „Switched Again“ se strojovými bicími a přitakáními ostatních, dokud se nevyloupnou funkově šťavnaté groovy, postupně drcené rockovou kytarou a nakonec vygradované až do mně příjemné maskulinity.
Album navýsost umocňuje ještě dvojice rozměrnějších skladeb, v nichž se (stejně jako v úvodním, nejdelším tracku) kvarteto dopouští opravdu brilantních zločinů proti šedivé lidskosti! Ať už je to v desetiminutovce „Even More“ se střetem melodického klarinetu s téměř metalovou kytarou (samozřejmě se toho tady děje mnohem více, ale to už je na vás, posluchačích, co si z toho pustíte do uší!), či ve finále v podobě „And This Is Where We End Now“ (12:38), v němž vás emočně rozpálený i zdánlivě bludně ztracený tenor a navztekaná kytara nenechají vydechnout. A stejně tak vás smete jejich mimozemská hádka, po které vítězí (a to mne totálně dostalo!) naprosto nepředvídatelně bluesový feeling!
Čtyřikrát jsem se tu věnoval loňským počinům Pavla Zlámala. Povšimněte si, že každý je jiný. A pokaždé jedinečný, originální, brilantní. A poctivý! Bez uměleckých úhybů či úliteb. Smekám!
(foto: Josef Bednář)
