Rozhovor s polskou experimentální vokalistkou a improvizátorkou
Elma je absolventkou Krakovské školy jazzu a Queen Margaret University v Edinburghu. Profesionálně se věnuje hudební terapeutice. Používá svůj hlas jako hudební nástroj, aniž by ale použila formu scatu; právě tento způsob zpěvu se z jazzu jaksi vytrácí. Elma disponuje nesmírně širokým rejstříkem, ústa jí navíc často slouží jako jakýsi rezonátor – řadí se k oněm zpěvačkám typu Norma Winstone či Julie Tippett, ve žhavé současnosti se takovým vokálem chlubí např. Franziska Baumann. Ale moc jich není, možná by na spočítání opravdu těch skvělých stačily prsty jen jedné ruky. Pro neobyčejně agilní slovenský label Hevhetia vydala dosud dvě alba. Po titulu „Ad Rem“ z roku 2016 je to aktuálně album s výmluvným názvem „Licentia Poetica„. A je to vskutku nevšední tvůrčí počin!
Není mnoho ženských vokálních improvizátorů, které používají svůj hlas jako hudební nástroj. Zaujalo mě, že jste vystudovaná i jako hudební psycholog a muzikoterapeut. Co si mám představit pod pojmem „psychologické aspekty hudební improvizace“?
Jak je možné, že řada jedinců současně spoluimprovizuje bez předem domluveného melodického/harmonického základu a neztratí se v tom? Akt hudební improvizace je neustále zkoumán z pohledu různých oblastí vědeckého výzkumu, včetně kognitivní psychologie a neurovědy. O základních mechanismech improvizace už víme v podstatě hodně – neurověda stanovila psychofyziologické parametry, experimentální psychologie analyzovala kognitivní proces. Neurofyziologický výzkum přesně určil, které oblasti v mozku se aktivují během improvizace a jak to vše probíhá na neuronální úrovni. Byly formulovány koncepty vrcholné improvizační zkušenosti a skupinového toku – tedy extatické stavy, ve kterých jsou improvizátoři zcela pohlceni aktem tvoření, kdy se čas a prostor ponoří do sdíleného „tady a teď“. Tato zkušenost jim umožňuje překročit individuální kontexty a omezení přítomnosti vůkol, mimo tyto stavy. Hudební soubor je v takové chvíli víc než prostý součet jednotlivých interpretů – vytváří novou kvalitu. A v tomto bodě, bez ohledu na to, co tvrdí empirické vědy, se pro mě osobně přesto vždy vynoří prostor plný záhad.
Jak úspěšná je improvizační metoda v muzikoterapii? A snažíte se do své původní hudby začlenit muzikoterapeutické aspekty?
Improvizační muzikoterapie je založena na hudební koimprovizaci mezi terapeutem a klientem. Sdílené hudební zážitky tvoří základ pro terapeutickou práci. Při práci s jedinci, pro které je verbální kontakt obtížný nebo nemožný, hraje hudba především komunikativní roli. Naproti tomu při práci s lidmi, kteří komunikují verbálně, improvizovaný hudební materiál často slouží jako prostředek pro významy, asociace, vzpomínky, emoce, které jsou analyzovány v psychoterapeutické konvenci. Lidé, kterým muzikoterapie prospívá, nemusí mít žádné předchozí hudební zkušenosti ani dovednosti (i když se mezi klienty muzikoterapie někdy najdou i profesionální hudebníci). A jak to všechno souvisí s jevištní improvizací? Základem improvizační muzikoterapie je poslech. Totální poslech. Abyste zjistili potřeby a vyjadřovací jazyk osoby, pro kterou pracujete, a jak na ně vhodně reagovat. Toto zaměření na poslech přirozeně vnáším do pódiové a studiové improvizace. A totéž očekávám od svých hudebních partnerů. Zde je vztah rovnocenný, rovnováha výměny podnětů, energie, emocí, dávání a přijímání je symetricky rozdělena. Mluvím o ideální situaci, protože to není tak samozřejmé – stává se, že někteří hudebníci neumějí nebo nechtějí poslouchat, mají tendenci hrát spíše pro sebe, pro svůj prostor víc, než ve vztahu ke spoluhráčům. A i když jde o působivou virtuozitu, bez dialogu a setkávání se spoluhráči se posluchači nedostane soudržný, ucelený příběh – a tento druh příběhu je pro mne tím, proč tuhle hudbu dělám.
Letos na jaře jste vydala nové album opět na labelu Hevhetia pod názvem Licentia Poetica. Než se dostaneme k jeho hudebnímu obsahu, rád bych se vás zeptal na autora ilustrací, které album doplňují. Znala jste Olu Leśnika, umělce s autismem, jako psychoterapeut?
Na takovou otázku vám žádný psychoterapeut neodpoví – osobní údaje klientů a terapeutický vztah jsou vždy důvěrné. Dovolte mi však pomocí vašich slov zdůraznit některé důležité body. Otázka mi trochu zní, jako by obsahovala automatický předpoklad, že porucha autistického spektra je nemoc, kterou je třeba léčit. Autistické spektrum samo o sobě není nemoc, ale menšinový neurovývojový typ, který je neodmyslitelnou celoživotní charakteristikou člověka. Je dobře, že jste položil tuto otázku, protože to poskytlo příležitost k objasnění některých společenských mýtů. Obal alba ‚Licentia Poetica‘ se stal galerií děl Oly Leśnik, mimořádně nadané dospívající umělkyně s poruchou autistického spektra, která nemluví a komunikuje se světem prostřednictvím svého umění. Její kresby se staly také základem pro animovaný klip doprovázející album. Rád bych jen řekla: Ty práce jsou vynikající, a proto jsem ji přizvala ke spolupráci. A je to. Veřejné povědomí o neurodiverzitě je však ve fázi, kdy je třeba říci více, v souladu s přáním Oly a její rodiny. Mluvíme tedy o autistickém spektru a o tom, že umělec nepoužívá aktivní řeč, aby lidem přiblížil neurodiverzitu jako něco přirozeného a běžného. Pro některé umělce je stále obtížnější (kvůli nemoci, handicapu nebo atypickému neurovývoji) začít v profesi a následně se uživit v profesionálním prostředí. Chtěla bych doufat, že se to změní a nebude potřeba obhajovat příležitosti a práva pro všechny členy neurodiverzních komunit.
Odkazuje název alba na záměrnou odchylku od normy nebo je to výraz vaší přirozené tvůrčí svobody?
Zajímalo by mě, jak byste definoval „normu“… Něco statisticky tvarovaného? Nemám chuť se nikam odchylovat. Autentická kreativita je pozitivní akt, který není namířen proti něčemu. A přitom neodmyslitelně patří k originalitě, neboť vyvěrá z jedinečnosti tvůrce, což je prostě čistě lidská dispozice.
A proč Ovidius? Starověká poezie? A umíte latinsky?
Během studia na vysoké škole jsem se naučila trochu latiny, a přestože jsem v tomto krásném jazyce nezískala žádné pokročilé komunikační dovednosti, latina je vlastně do jisté míry přítomna v mém životě od raného dětství. Moji rodinní příslušníci inklinují k používání latinských maxim při různých příležitostech, takže to pro mě bylo přirozenou součástí poznávání světa a evropské kultury. Latina, jako hlas básníků a filozofů, nás stále obklopuje jako nezcizitelný kulturní a komunikační kód, i když tímto jazykem aktivně nemluvíme. Poskytuje archetypální most k našim kulturním kořenům. A poznáním kořenů můžeme lépe porozumět sami sobě v přítomnosti. Starověké moudrosti se ukázaly jako nadčasové, svěží a vždy aktuální. Proto jsem zvolila jako motto pro album ‚Licentia Poetica‘ tři Ovidiovy řádky, které skvěle popisují, co se mezi námi hudebně stalo:
Scribere temptabam verba soluta modis…
Sponte sua carmen numeros veniebat ad aptos,
Et quod temptabam scribere versus erat.
Ovidius vysvětluje fenomén koimprovizačního toku stejně přesně, ale mnohem elegantněji než neurověda.(Pozn. Jana Hocka – Ovidiovy verše díky mému neobratnému překladu znamenají zhruba toto:
Snažil jsem se psát slova osvobozená od rytmu…
Přesto píseň přišla sama od sebe, zcela dokonalá,
A cokoli jsem se snažil napsat, byla poezie.)
Na předchozích albech se kromě polského rytmického dua podílel finský trumpetista Verneri Pohjola, letošní album je ve zcela mezinárodní sestavě. A méně „tradiční“. Proč Knox Chandler, Daigo Nakai a Klaus Kugel? Jaký další společný jmenovatel pro výběr spoluhráčů byl kromě jejich současného společného působení v Berlíně?
Knox, Daigo a Klaus spolu nějakou dobu pracovali jako trio. Náš formát kvarteta byl vlastně nápad bubeníka Klause, který mi ukázal jejich společnou nahrávku – a mě to uchvátilo. Byla jsem zcela okouzlena jak živým narativním vyjádřením, tak mnohovrstevnými texturami překvapivých zvukových ploch. A to mne povzbudilo k tomu, abych se s nimi pustila do nového společného dobrodružství.
Znali vaši spoluhráči Ovidia tak hluboce jako vy? Také v latině? A souhlasili s vaším kreativním přístupem od začátku? Nebo jak si mám vysvětlit, že mezi vámi panovalo tak dokonalé porozumění, jaké je patrné z nahrávky?
Koncept názvů, motto, grafika a celkový příběh v tom projektu neznal nikdo, ani já. Prostě jsem volně improvizovala. Samotná idea se vynořila později, v době přípravy alba k vydání. Zatímco na začátku byla opravdu jen čistá společná improvizace, bez jakýchkoliv předpokladů, aranžmá či plánů. V improvizačních projektech totiž s ničím nikdy nic předem nepočítám, ani neplánuji zvukovou či stylistickou podobu. To, co vzniklo, je součtem příspěvků do „tady a teď“ všech jednotlivců, kteří hudbu spoluvytvářejí. A „tady a teď“, jak všichni víme, se skládá z celého životního příběhu plus aktuálního mentálně-fyzicko-emocionálního-duchovního stavu plus ad hoc inspirace od spoluhráčů a reakcí publika. V průběhu se odhalují významy a smysl a hudba nás vede a překvapuje svými pointami. Vypadá to, že jsme to zvládli… Jsem potěšena, že náš společný improvizační tok sdílejí i posluchači ‚Licentia Poetica‘.
Používáte hodně elektroniku. Neměla jste obavy z určitého odlidštění, emočního ochlazení, které by v tomto případě mohlo nastat?
Vůbec ne! Pokud je elektronika pouze dalším hudebním nástrojem či zdrojem jedinečných zvuků, cíleně řízeným lidskou bytostí. Chytře využitá elektronika dokáže zvýšit emocionální intenzitu uměleckého vyjádření.
A co niněra? Měl to být takový „starodávný“ prvek v hudebním vyjádření?
Niněra je fascinující, komplexní nástroj středověkého původu. U Licentia Poetica si uvědomuji, že v tak mnohovrstevné hudební struktuře může být těžké rozeznat její momenty, protože jsem tento nástroj používala nestandardním způsobem (nehrála jsem na klávesnici, ale přímo na struny), který někdy produkoval jemný flažoletový efekt (např. ve ‚Vaniebat‘), zatímco jindy byl masivní zvuk trochu saxofonový (např. v ‚Quod‘). Je to taková vzácná „třešnička“ zdobící bohatý hudební dort.
Vaše album je vzrušující sbírkou třinácti hudebních básní…
Děkuji, Jane, jsem nadšená, že se vám tolik líbí Licentia Poetica! Ve skutečnosti je tam jen jedna suita. Kolekce třináct titulů představuje takovou hrou pro bystré pozorovatele. Jednotlivá slova – názvy kusů – sama o sobě nemají žádný význam. Význam se vynoří po přečtení všech po sobě – pak se objeví fragment Ovidiovy elegie „Tristia“. Na obalu alba je to naznačeno – text se vodorovně opakuje a překládá do ‚moderní latiny‘, tedy angličtiny. Zdůrazňujeme tím, že hudba na albu je celek, který je nutný poslouchat od začátku do konce, plyne přirozeně a chvěje se napětím a náladou vyprávěných příběhů.
Jak je pro vás důležité, aby posluchač slyšel přesně to, co jste do hudby chtěli vložit?
Kdykoli poslouchám nahrávky své improvizované hudby (nejen Licentia Poetica), vždy v ní slyším celý příběh svého života – jak striktně hudební, tak širší kontext mého kulturního zázemí, stejně jako stopy emocionálního výrazu, vyjadřující konkrétní události mého života. Nedělám to cíleně, improvizace je prostě zrcadlo mysli a duše. Jediný okamžik improvizace obsahuje celoživotní přípravu a zkušenost. Mým úkolem je tvořit a svoji hudbu poskytnout posluchačům, a přitom je nechávat volně poletovat ve vlastní fantazií a nic jim netlumočit. Podobně jako se básník plně vyjadřuje ve verších a nevysvětluje význam metafor, nýbrž dává čtenáři svobodu objevovat jeho vlastní významy.
Rád bych se však na některé hudební básně podíval blíže:
Úvodní „Sponte“ a zejména „Scribere“ na mě působí tajemně…
„Sua“ má jakousi vnitřní a zároveň spalující vášeň…
Éteričnost „Ad“…?
„Et“ mi připadá futuristické…
Je v „Carmen“ hysterie? Taková všepohlcující ženská hysterie?
„Versus“ je hravé, hravě upovídané…
Moc děkuji za sdílení vašich dojmů a interpretací naší hudby, je to vždy dojemné, a pro mě osobně to hodně znamená, když slyším, jak to s posluchači rezonuje. A stejně fascinující je, když se ukáže, že lidé mají nejen podobné konotace, ale i zcela opačné. Hudba je jakýmsi projektivním podnětem, který vyvolává emoce, vzpomínky, vize založené na našem jedinečném životním příběhu. Mohu jen říci: je to tak krásné, že vnímáte a cítíte takovou pestrobarevnou paletu různých dojmů. Užijte si je a vytěžte z nich pro sebe maximum!
Ke které písni máte obzvlášť silný vztah?
Velmi těžká otázka, a navíc docela „psychoanalytická“. Je to trochu jako ptát se, ke které části sebe sama mám obzvlášť silný vztah. ‚Licentia Poetica‘ je mnohodílná jednota, stejně jako já jsem individuální multidimenzionální bytostí.
Poslední otázka: Quo vadis, Elmo?
Jako obvykle, myslím: per aspera ad astra… (Pozn. Jana Hocka – v překladu to znamená: navzdory těžkostem ke hvězdám…)