Brazilský pianista inspirovaný přírodou zahájil 31. ročník Mezinárodního festivalu jazzového piana mimořádně zajímavým a obsažným prologem. Sál pražské Novoměstské radnice 7. dubna 2026 chvílemi měnil v noční divočinu plnou tajemných zvuků. Skvěle ovšem uměl i tradičnější klavírní jazz.
Amaro Freitas vystupoval v ČR poprvé, tudíž bylo osobní setkání s jeho hudbou a temperamentem docela překvapením, byť jste se třeba připravili poslechem nahrávek. Příjemným překvapením. Freitas umí posluchače strhnout. Koncert odpíchl titulní skladbou svého předposledního alba Sanhofa, kterou popisuje jako poctu vzdornému africkému dědictví. Začal volnějším minimalistickým kolečkem, to ovšem postupně zrychlil do závratného, strhujícího tempa a v prvním bloku skladeb (mj. Mantra a Dona Eni z alba Rasif) už z něj nevypadl. Kontrastně, dramaticky střídal patterny, hrál si s dynamikou. Když jste si mysleli, že hraje s maximálním důrazem, ještě přidal. A čím dál častěji zpestřoval zvuk preparováním piana. Zatlumením strun dosáhl soundu připomínajícího xylofon nebo spíše nějaké etnické perkuse.
Kvůli svižným tempům a frenetickému nasazení měl Freitas brzy košili propocenou a když si po úvodním bloku skladeb „na oddech“ dopřál chvilku průvodního slova, mimo jiné zavtipkoval: „Kolem vedro není, ale tady nad klaviaturou ano!“ Rozpovídal se také o tom, jak vyvinul svůj typický perkusní styl hry na piano: „Otec mě vedl ke klávesovým nástrojům, ale já měl rád hlavně bicí. Dokud mi nedošlo, že klaviatura je vlastně řada malých bubínků!“
V následujícím bloku dopřál Amaro sobě i publiku výdechu a cituplně, zasvěceně, v baladickém tempu, uchopil Monkův standard ‘Round Midnight. Stejně elegantně navázal poctou geniálnímu krajanovi A. C. Jobimovi, z jehož díla si vybral kompozici Olha Maria.
Nejzajímavěji ovšem vyzněl blok skladeb ze zatím posledního Freitasova alba Y’Y včetně té titulní. „Y’Y znamená v překladu Řeka,“ vysvětlil a vyprávěl chvíli o svém pobytu u indiánského kmene v nitru amazonského deštného pralesa, kde sbíral pro album inspiraci. „Žil jsem s původními obyvateli, pracoval jsem s nimi, jedl s nimi, tančil a zpíval jsem s nimi…“ Neopomněl ekologický apel, zmínil péči indiánů o zdraví okolní přírody, jejíž potřebě rovnováhy intuitivně dokonale rozumějí: „Dokáží doslova hovořit se stromy.“ A „přírodu“ nechal promlouvat i v hudbě. „Když použiji kolíček na prádlo a připnu ho na strunu klavíru, je to jako když hovoří dřevo.“ Na struny klavíru pokládal také chrastítka, což znělo, jako kdyby hrál v duu s perkusistou. A ještě to dodávalo pianu nezvyklou zvukovou barvu. Ve skladbě Viva Naná zahrál i na domorodé píšťalky, vábničky napodobující hlasy ptáků, bubínky. Stačilo zavřít oči a dojem, že sedíte uprostřed noční divočiny a nasloucháte zvukům pralesa, byl dokonalý. Navíc se to obešlo bez bodání hmyzu, zůstal jen pocit tajemného prostoru. Óda na nedotčenou přírodu.
„Přírodní“ zvuky si ale nijak neprotiřečily s technikou. Freitas většinu koncertu odehrál akusticky. Ovšem právě v „pralesním“ bloku například položil na strunu klavíru běžný kytarový e-bow. Elektromagnetický efekt, který rozvibruje strunu do průběžného tónu. Nad tímto bourdonem pak na mikrofon zazpíval motiv, který chytil do looperu. Stejně tak nechal opakovat ve smyčce klavírní figuru. Nebo zazpíval na mikrofony v korpusu křídla a prohnal zvuk přes delay. Inu, jak se do klavíru volá, tak se z klavíru ozývá. Freitas „volal“, respektive hrál virtuózně.
Závěr koncertu byl učebnicovou ukázkou populární dramaturgie. Freitas zvolil po náročnějších a členitých kusech kontrastně jednoduchou, hymnickou melodii Gloriosa, kterou složil pro svoji maminku. A i tu konzervativní a jinak raději tiše naslouchající část publika vyhecoval nejen ke zpěvu. Přál si také mávání rozsvícenými mobily a bylo mu s chutí vyhověno. Levné? Možná to tak vypadá, ale bylo to spíš odzbrojující a milé. Nesmíme totiž zapomínat na mnohem vřelejší, živelnější latinskoamerický temperament a otevřenost. Amaro hudbu upřímně prožíval a působil vyloženě dojatě, protože se vyplnilo jeho vyznání, které pronesl hned v prvním mluveném vstupu: „Mám rád hudbu, protože spojuje lidi.“ On to spojení krásně navázal.
Úplné rozloučení přídavkem pro změnu proběhlo k introvertní rovině. Pianista zvolil opět melodii převzatou, Clube da Esquina od brazilského písničkáře Miltona Nascimenta. Rozjímavě, snivě ji rozprostřel do zvukového prostoru.
Zdejší premiéra Amara Freitase zanechala ten nejlepší dojem. (Den po Praze má pianista naplánovaný koncert v brněnském Besedním domě, tak se můžeme poptat na dojmy i moravských posluchačů.) Vynalézavý pianista nadchl především pestrostí zvuku, až „epicky“ záživným hudebním vyprávěním, energií. Vůbec by nebylo špatné dopřát si v dohledné budoucnosti repete. A protože Freitas hrává také v klavírním triu i větších sestavách, co třeba s kapelou?