Multi žánrový zpěvák Dan Bárta se zapsal do povědomí publika koncem 90. let jako zpěvák skupiny Alice a J.A.R. a také účinkováním v muzikálech Evita a Jesus Christ Superstar. Na přelomu tisíciletí dal impuls ke vzniku kapely Illustratosphere, se kterou zpívá už více než dvacet let. V současnosti je kapela na podzimní šňůře s albem Kráska a zvířený prach, v rámci které odehrála koncert v brněnském Sono Centru, kde vznikl i náš rozhovor.
Nacházíme se téměř na konci roku, zkusíte ho nějak stručně zrekapitulovat?
Na začátku roku ještě byly ještě asi různé covidové restrikce, ale na jaro se to rozběhlo a začali jsme hrát. Teď na podzim hrajeme skoro pořád, tak není úplně ani co rekapitulovat. Všichni jsme se snažili vrátit do svých zažitých stereotypů a začít normálně hrát, jak je to jenom možný, protože svět je tak zbytečně v pohybu, že našinec nikdy neví dne ani hodiny a nikomu, ani nám, není nijak do skoku. A navíc – nejsem dobrý rekapitulátor, nic si nepamatuju a deník si nevedu.
Všiml jste si po skončení všech omezení změnu v přístupu lidí ke koncertům anebo změny v jejích návštěvnosti?
Změnila se strategie lidí v tom, jestli na koncert jdou nebo nejdou. Předprodeje nejsou tak dlouho dopředu jako bývaly; lidi si bývali víc jistí do delší budoucnosti, což teď nefunguje. Někteří se rozhodují na poslední chvíli, budou nebo nebudou mít peníze nebo kovid, přijede kapela nebo ne, pořadatelé jsou z toho nahnutí. S koncertními sály nebo divadly navázanými na města je to o něco jednodušší, ale soukromé kluby nebo kluby s barem žijí v daleko větší nejistotě a pod obrovským tlakem. Nervy napnutý. A už před rokem mnohým došlo, co si mohou z existenčních důvodů poněkud odpustit…
Od muzikantů někdy poslouchám, jak si lidé odvykli chodit na koncerty. Vnímáte to taky tak?
No, právě. Nějakých patnáct dvacet procent, ale co se nás týká, není to v absolutních číslech žádný větší drasťák. Spíš prý spadla návštěvnost velkých koncertů, o dost. Už to trvá dlouho a možná na ně chodí i lidé, kteří patří k nízkopříjmovým skupinám. Nesleduju to ale detailně. Cítíme, že situace je napínavější, ale jakmile přijedeme do většího města, není to poznat.
Illustratosphere funuguje již dvacet let. Může se vůbec tak zaběhnutá kapela posunout kvalitatívně někam dál?
Jsme ve fázi, že konečně můžeme hrát a vyhrát tu desku, která vyšla na jaře 2020, téměř na den přesně, kdy se zavřely sály a lidi přestali na koncerty chodit. To teď ještě neřešíme, ale každý se snaží naposlouchat nějakou muziku, každý na sobě pracuje individuálně a až přijde ten čas, začneme zas skládat písničky. Vždycky se snažíme udělat to nejlepší, co můžeme a v té chvíli umíme. A co stíháme. Vyždímeme, čím jsme nasákli. Dá se říct, že vždycky jedeme na sto plus. Čas potom ukáže, jestli se práce povedla víc nebo míň.
Vždy mě ve vašich textech fascinovali slovní hříčky. Jak vůbec vznikají?
Když mě něco napadne a líbí se mi to, tak se toho chytím a když to nezapomenu a začnu si s tím pohrávat, tak to ve mně zůstane. Je to má aktivní práce s jazykem formou nepřetržitého pozorování mého vlastního hravého mozku :-)
Když se bavíme o jazycích, když srovnám vaši zpívanou angličtinu před deseti lety a teď, slyším výrazně zlepšení. Jak vnímáte zpěv v angličtině a češtině?
Díky, to je dobře, to opravdu rád slyším. Angličtina je jazyk, který má lepší vlastnosti ke zhudebnění – pohyblivý přízvuk a větší až velikou toleranci k délkám samohlásek. Tyto samotné dvě věci vám umožňují přistupovat k frázi mnohem aktivněji. Čeština je prastarý jazyk, svázaný pravidly a dikcí přísněji, ale klidně to může být tím, že čeština je můj mateřský jazyk, kde mám o mnoho jemnější rastr ve vnímání toho jazyka. Někdy to beru i úkorně, že když vlastně kytarista si vybere kytaru, na kterou hrál Američan, nehraje na ni česky nebo americky. Hraje na kytaru. Zpěvák, který má k dispozici jazyk a rodným jazykem je trochu limitován, pokud to není angličtina, nebo pokud se nenarodil do První Globální eseró, kdy zpívají anglicky skoro všichni. Z mého pohledu je čeština tradiční lidový nástroj a angličtina je nástrojem moderním a univerzálním, jako třeba elektrická kytara. S triem Roberta Balzara máme repertoár spíš v angličtině, s Illustratosphere v češtině, autorský. Takže používám oba jazyky rád, ale jsem si vědom i toho, že v angličtině nejsem schopen odhadnout, jestli to dělám dobře nebo ne, protože tomu nerozumím tak intenzivně jako češtině. V ní jsem naopak tak kován a vlastně už i jistě trochu konzervativní, že mně její vyslovování naší současnou zpěváckou omladinou působí spíše muka.
V kapele se setkalo více autorských osobností. Jak se navzájem podílíte na autorské tvorbě?
Většinu věcí děláme s Filipem Jelínkem a Mírou Chyškou dohromady. To znamená, že někdo přinese nápad a druzí dva se k tomu vztahují, až se to dotvoří. Občas s Robertem podobně. Co se týče textů, tak ty píšu v drtivé většině až výhradně já. A má žena Bětka mi tu a tam pomáhá.
Na koncertech s triem nebo i Illustratosphere je nepřehlédnutelná vaše vzájemná chemie s Robertem Balzarem, zpíváte i duety s kontrabasem. S Robertem spolupracujete z kapely nejdéle?
S Mírou hraju déle, ale já mám obecně rád tvar dua, mně se to líbí, přijde mi to zábavné, takže to hraju rád. Kontrabas a hlas je hezký tvar, který sám o sobě obstojí, je hezký hrát písničku na nástroje, které jsou rejstříkem tak daleko od sebe.
Když se bavíme o duu, vzpomínám si na vaše famózní duo s Bobbym Mc Ferrinem. Do jaké míry jste měli dohodnuté alespoň hudební téma?
Byla to čistá improvizace, velmi triviální, protože byla založena na jednom akordu, lépe řečeno na jedné stupnici a nejzábavnější na tom bylo to, že jsem to mohl vůbec zažít. Někdy se k tomu vracím, rád si vzpomenu. Jsem rád, že jsem si to mohl zkusit. V jednu chvíli jsme tu muziku opravdu dělali spolu, hráli jsme a strachovali se společně o výsledek, drželi jsme to tak, aby se ta věc stala, aby došlo k nějakému spojení. To mám na tom nejraději, že to bylo hluboký. Že se mi v tomhle „světovém“ kontextu vyjevilo, co jsem předpokládal – že hudba je jen jedna. Že to můžu říct ne proto, že si to myslím, nebo proto, že se to mezi chytrolíny chytře říkává, ale proto, že jsem to zažil, ergo to prostě vím.
V jednom rozhovoru jste řekl, že v poslední době cítíte úbytek autorského potenciálu. Je to opravdu tak, že postupně ubývají hudební nápady?
Ne každá věc stojí za zaznamenání, ne z každého nápěvu je slušná písnička, ne každá moje fráze mě překvapí tak, že ji chci použít podruhé. Kdo se rád opakuje? Není to nic, po čem by člověk toužil. Nedá se vycházet z pocitů jako před dvaceti lety a být nevycválaně emocionálně excitovaný. I když někdy si člověk zase říká, že by bylo dobře se zase uvolnit a zpívat, co mu slina na jazyk přinese a potom to otextovat. Každý autor písniček to má tak, že čím déle to dělá, tím větší je podíl autocenzury, která ale neznamená, že to je dobrý nebo špatný, ale že tohle i tamto je něco, co tady už bylo, nebo že tohle ještě nechám uzrát.
Souvisí to nějak s věkem? Gary Burton mi jednou řekl, že nejtvořivější období u hudebníků je nějak po dvacítce.
Čím geniálnější někdo je, tím líp, když začne chrlit jako mladý, to jo. Pokud jste génius a začnete ve dvaceti, má to nějakou váhu. A pokud génius nejste, což se týká například mě, tak se musím tu věc nějak naučit, takže to přichází později. Až když vám přestane řemeslo házet klacky pod nohy. Navíc některé věci fungují jako mladšímu, některé jako staršímu a některé jako starému. I sebevědomí se vyjádřit musíte v některých případech s léty nabrat, ne každý se narodí nebo opustí rodičovskou náruč jistý si zcela sám sebou. Mladý člověk může mít spoustu síly, ale také spoustu energie předvádí zbytečně. Nejtvořivější co do kvantity možná. Po dvacítce jste stále ještě středobodem světa, děti v nedohlednu, odpovědnost minimální, budoucnost nekonečná. A já taky nemám radost ze svých šedin, jasně, že nemám. Nicméně nejsem si ani trochu jist, že by Gary Burton „nějak po dvacítce“ hrál a aranžoval tak vážně, citlivě a krásně jako například s Richardem Gallianem, Georgem Mrázem a Clarencem Pennem na desce L’Hymne a L‘Amour. Bylo mu čtyřiašedesát, když vyšla, ta deska. A patři mezi mých TOP 50, ta deska, je skvělá! Takže I love You, Gary Burton, říkejte si, co chcete.
Minulý rok jste nahrál album s Rozhlasovým Big Bandem Gustáva Broma. Šlo jen o půl hodinu hudby, zůstal nějaký nezrealizovaný materiál v zásuvce na příště?
My jsme si řekli, že osm věcí pro big band je tak akorát, protože se to vejde na dvě strany desky. Nemusíme dělat dvojalbum, tím pádem se to celé zlevní. Udělejme toto, zahrajeme si to párkrát a bude to.
Brzy se překlopíme do příštího roku. Jaké máte hudební plány?
Budeme dělat desku s J.A.R., také uděláme remasterovanou reedici jedničky a dvojky Illustratosphere tak, aby mohly vyjít na vinylu, konečně jsme se dohodli se Sony a získali jsme na to práva. K tomu pojedeme s Illustratosphere dlouhou šňůru. Pak budou nějaké koncerty a pak se uvidí. Tak, jako lidi neplánují, jestli půjdou za půl roku na koncert, tak ani já nic teď dopředu radši neplánuju. Na novou desku zatím ještě nedochází. Je to takový trade-off model. Buď se skládá a natáčí, anebo se hraje. A nabírá. My jsme teď ve fázi hraní. A nabírání.
Děkujeme za rozhovor.
Foto: Bara Melis
Brno, 28.10.2022