Španělský flétnista, saxofonista a skladatel JUAN SAIZ vydal letos již šesté autorské album, tentokrát pod vlastním jménem. Nese titul „Pindio II.“ a vyšlo na renomované značce Leo Records.
Juana Saize jsem tu představil v souvislosti s výtečným eponymním albem svého tria Dr. Bobô z konce roku 2019. Avšak novinka navazuje na jedničku, kterou natočilo Saizovo kvarteto H.C. (což znamená Hors Catégorie) v roce 2016. Po šesti letech navázal Juan Saiz dvojkou také se třemi spoluhráči, z nichž setrvali pianista Marco Mezquida a bubeník Genís Bagés; kontrabasistu Alexe Reviriega vystřídal v barcelonském Medusa Studio letos v lednu Manel Fortià.
Je to znamenité, ba úžasné album!
Třičtvrtěhodina fúze free jazzu, hard bopu a vážné hudby nenechá vydechnout. Buď vás doslova zahltí příval nesmírně intenzivní, energické a vypjaté hudby, nebo vás pohltí různobarevné imprese a zvuková mystéria. Lídr střídá flétnu s tenorsaxofonem neobyčejně nápaditě, funkčně; hraje na ně s obrovským nasazením i ponorem, s bohatou škálou výraziva, emocí. V tom nejlepším světle se tu představuje také pianista Mezquida, který nejen souzní se Saizem, ale mnohdy tvoří výrazový protipól, čímž mnohé skladby přímo bobtnají napětím. Rytmika je přímočará, razantní i rozpínavá, pevná i chvějící se, vždy ale citlivá, podmanivá a neméně vzrušující.
Album otevírá řízný, přímočarý hard bop ve skladbě „Index librorum prohibitorum“ (čili Seznam zakázaných knih; o tom Španělé, zvláště Katalánci, také leccos vědí…). Flétna s pianem se řítí jako lavina, poté piano bouří osamoceně, aby se vyřinulo nejdříve trio a posléze opět rozdivočelé kvarteto, až uši přecházejí! „Dogma I.“ je až hororově zabarvená miniatura, hloubavá, zneklidňující. Poté přichází čas (6:16) pro první vrchol alba – „Aurora“. Mísí se tu flétnou umocněný impresionismus a hloubavá melodie, jež se nakonec rozpálí hispánským ohněm. Pak vás čeká strhující hardbopová jízda s tenorem „El grito“ (Křik), jež ústí do freejazzového řevu saxofonu. Po neidiomatické změti v miniatuře „Dogma II.“ si vychutnejte druhý vrchol, titulní „Pindio“ (což znamená Obtížná cesta). Tady se nejdříve freejazzově hádají sax a piano, poté se přidá překotná rytmika a kvarteto se vyřítí nemilosrdně vpřed. Jenže pak náhle zvolní, aby dalo průchod mysteriózním impresím. „Prelude to Eber“ je další předzvěstí vrcholného posluchačského zážitku; proměny v dynamice i struktuře jsou postaveny na postupech soudobé vážné hudby. Samotná skladba „Eber“ je sycena šťavnatým, nadupaným hard bopem hnaným výrazným basovým riffem, ovšem s nepravidelnými sazbami tenora a piana, ostrými jako břitva, které mají podobu tu návalu, onde závalu, jindy výbuchu; zvláště u klavíru se ozývají až neslýchané zvukové obsese! Nejdelší kompozice na albu (9:32), „Bellaskos“, je postavena zprvu na záhrobním mručení kontrabasu a chrastění bicích, přičemž flétna a piano tvoří mysteriózní dech jakéhosi chorálu; ten vystřídá chrlení piana a rytmiky a lyricky melodický sax klenoucí se nad vřícím proudem. Napětí se dá krájet! Závěr je ve znamení očištění, vše ústí do čistoskvoucí lyriky. Finále alba tvoří „Lines“ s linkami folklórem sycené flétny, neidiomatických ruchů rytmiky, preparovaného klavíru a vřelého lidského hlasu.
Pro mne jedno z největších jazzových překvapení tohoto roku!
