Obdržel jsem ze Španělska CD, které vyšlo v závěru loňského roku, a jež mne, předesílám, opravdu až freneticky nadchnulo! Je jím nahrávka nového projektu saxofonisty a flétnisty JUANA SAIZE „Dr. Bobô“. Jde o trio, které vedle lídra a autora kompozic tvoří bubeník (a perkusista) Pedro Terán a el.basák Anthony da Cruz. Album vydal renomovaný madridský label Karonte Records.
Juan Saiz (nar.1986 v Santanderu) začal hrát na flétnu v deseti, posléze studoval v Barceloně, v Belgii (Kask-Koninklijk Conservatorium de Ghent) a absolvoval mistrovské kurzy třeba u Bennyho Greena, Davida Liebmana a Pata Methenyho. Pohybuje se nejen na jazzové a improvizační scéně, ale spolupracuje s flamencovými i folkovými muzikanty a interpetuje také soudobou vážnou hudbu. V jeho hráčském portfóliu figurují např. Iva Bittová, Seamus Blake, Terry Day, Samuel Hall, David Mengual Big Band Free Spirits, The Chieftains či Alan Stivell. Je lídrem kvarteta H.C. Pindio, experimentuje se zvukem v jeskynních prostorách v projektu The Sounds Of Caves…
Eponymní album „Dr. Bobô“ trvá pouze necelých 34 minut, ale je natolik nadupané a všech osm skladeb naplno strhává, že ta jízda je dlouhá tak akorát. Věřím, že trio by bylo schopno improvizovat a natahovat stopáž do alelujá, ale takhle vytvořilo hustý extrakt ze vzrušujícího mísení volné improvizace, hard-bopu a power-jazzu.
Album otevírá „Obertura Dr. Bobô“ s rytmickým chrlením, tématizujícím tenorsaxem, postupným melodičtěním, intenzivněním, nervními bicími. Následuje „El Impostor“ (Podvodník) s hutným, houpavým rytmem a orientálně ochucenou sopránkou, jež téma nádherně rozvíjí. Rytmika postupně zahušťuje, až se strhne eruptivní proud se sólem bicích a gradujícím saxem. „Egeo: conflictos XY“ je jedinou kompozicí, již nenapsal Juan Saiz, ale Pedro Torán. S odkazem na uprchlíky v Egejském moři rozvíří bohaté perkusivní předivo, zhutnělé basovou linkou; flétna vykouzlí niternou a nádhernou melodii inspirovanou sefardskými motivy, kterou v gradujícím sólovém partu strhujícím způsobem rozvine. Po sólové jízdě bicích si flétnista vezme na pomoc elektroniku, takže vytvoří dva polyfonní hlasy, jež nakonec vystřídá basové sólo. „El falso amor“ (Falešná láska) začíná vypjatým duetem tenora a bicích; poté vše změkčí klokotání bezpražcové baskytary a skladba zmelodičtí. Trio zvukově experimentuje v rozvolněně improvizaci „No me dejéis solo“ s prostorovým chvěním a třesem, zaprášenou flétnou, basovými drony, elektronickým hnětením a v závěru s rockovými sazbami. Ty vniknou do následující svižnůstky „Urgund. El abismo sin fondo“ (Domov. Bezedná jáma). Rockový tah umocňuje andersonovská flétna a posléze sólo pikoly, nezvykle dravé. Skladbu „El Koko“ zdobí bohaté perkuse a niterné chvění flétny, která pak vyzpívává debussyovské imprese. Všechny atributy tria pak najdete v závěrečném tracku „Bebé (la sangre continua)“, jež v sobě mísí power-jazz s etnickou a elektronickou hudbou v plné síle výrazu i melodičnosti; Saiz zde střídá flétnu a tenorsax. A navýsost mistrně!
