Viskózní hudba kytaristy Samuela Leipolda
SAMUEL LEIPOLD: Viscosity
zvuk100%
obal100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Na progresivním německém labelu QFTF vyšlo další nesmírně zajímavé jazzové album švýcarské provenience; po triu Marie Kruttli a majstrštyku „The Kind Of Happy One“ zde 20.listopadu vydal novinku také kytarista a skladatel SAMUEL LEIPOLD; dostala přiléhavý titul „Viscosity“. Vystačí si zde až na jedinou výjimku sám, přičemž si v závěrečném, devátém tracku vypomůže ještě klavírem. Zní hudba skutečně viskózní, čili vazká, plná vnitřního tření, deformační odezvy a dotvarovávání…

Samuel Leipold, narozen 1988, vyrůstal v hudební rodině, v deseti začal chodit na hodiny klasického klavíru, ve věku 15 let přešel na kytaru. V letech 2009-14 studoval na jazzové katedře v Luzernu, mimo jiné u Roberta Bossarda, Chrise Wiesendangera a Nilse Wograma. Vedle hraní v Lucerne Jazz Orchestra a Swiss Jazz Orchestra spolupracuje s Haydenem Chisholmem, Adrianem Mearsem, Claudiem Puntinem, Peterem Schärlim a dalšími nadějemi švýcarského jazzu; má také vlastní kvarteto, s nímž natočil již dvě autorská alba. Nahrávka „Viscosity“, jak už jsem výše uvedl, obsahuje repertoár napsaný během posledních dvou let převážně pro sólovou kytaru. Je výsledkem procesu studia a vstřebávání soudobého klasického díla pro kytaru především z pera Toru Takemitsu a Tristana Muraila, v kombinaci s elektronickým ambientem a drone-music. Tato směs abstraktní, meditativní, mikrotonální a spektrální hudby sólovou jazzovou kytaru zcela změnila a dodala mu onu viskozitu, výraz ladící se současnou tekutou dobou.

Umožňuje mi to zpracovat materiál velmi intuitivně, aniž bych musel definovat přísné formy,“ dodává kytarista. „Umožnilo mi to volně se orientovat ve specifické atonální harmonii, což mi poskytlo flexibilitu při určování rovnováhy mezi kompozicí a improvizací v každém okamžiku tvůrčího procesu. Devět skladeb s řadou intervenálních struktur a zvukových textur vede ke specifické hudební viskozitě, která dodává nahrávce pocit naléhavosti.“

Přeloženo do běžné češtiny: jazz přetavený v experimentální soudobou vážnou hudbu. Tedy dost náročná, ale jedinečná hudba z jazzového hájemství, jež se nikdy neoposlouchá. A nebo pro některé jazzofily absolutně neposlouchatelná, tudíž ani nedoposlouchaná. To tak v tomto případě bývá; a čím méně poslouchaná, tím vehementněji odmítaná a odsuzovaná…

O to více vám ji doporučuju. Je to skvělé album. Když se vnoříte do zvukové masy jednotlivých skladeb, budete odměněni (troufám si říci) až iniciačními zážitky. V úvodní, titulní skladbě vás pohltí chrlivý kytarový zvuk, spodní ambientní ozvěny, spektrální rozklady, drásání zvuku a špinavé dozvuky. Trojici tracků „Sediment I.- III.“ jsem si jako bývalý student geologie užil náramně, s představami naplno rozkvetlými. Aleatorická volba strun a způsobu hry, hledání zvukových abnormalit, jež se usazují, hutní, vzápětí obrušují, až vystřelují jiskry fragmentálních melodií, to vše vás naplní úžasem i hrůzou; v posledním partu je zvuk ponornější, s proměnlivou dynamikou a drúzami krystalických tónů. V kompozici „Parsi“ se nechte pohltit až třemi ninimalistickými vrstvami střídavě houstnoucími či značně rozvolněnými rozkladnými procesy; posléze se vzedmou a různě se slepují a překrývají, takže kontrasty bobtnají, vzniká obrovské napětí, naléhavost, v závěru dojde ke znicotnění. Sledujte zdánlivě bludné ohledávání hmatníku, rozkládání a slepování střípků bleskových motivků v „Ex Machine“. V bezmála osmiminutové skladbě „Shō“ se ponořte do lyrické, meditativní lázně umocněné basklarinetem hostujícího Toniho Bechtolda, který je jinak členem Leipoldova kvarteta. Název odkazuje k asijskému dechovému nástroji, zhusta využívanému v soudobé hudbě (např. Toru Takemitsu, Alan Hovhaness, John Cage) či ethno-jazzu (Stephan Micus). Dalším trackem je „Antimon“, vyjádřený vířením strun, jejich prorůstáním, až vykrystalizuje napjatý melodický útvar, jenž tvoří se shluky podtónů husté předivo. Album vrcholí desetiminutovou kompozicí nazvanou jednoduše „Piano & Guitar“. V ní Leipold tvoří smyčcem elektronickou ambientní plochu, dynamicky proměnlivou, do které se zakusuje jednoduchými úhozy klavír. Po noisovém vzedmutí piano utichá a dochází k industriální deformaci dronového ambientu…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..