Tvořit originální hudbu v době, kdy se zdá, že všechny hudební směry byly již objeveny a s menšími či většími úspěchy prozkoumány, je většinou spojeno buď s výjimečným talentem, nebo s nabubřelými propagačními pomluvami. Do druhé kategorie ale určitě nepatří Rebekka Karijord, které se podařilo novinkou „We Become Ourselves“ napsat další kapitolu hudební historie.
Norská herečka (Repríza, Izzat, Dívka s pomeranči, …), zpěvačka a multiinstrumentalistka, narozená na sklonku roku 1976, se v hudebním světě pohybuje prakticky odmala, a to s doslova renesančním zapálením. Na svém kontě má úctyhodný seznam hudby pro více než 30 filmů, inscenací a tanečních představení, čtyři studiová alba nebo třeba dramatický monolog pro divadelní scénu. Krom studií herectví a baletu také hraje na harfu, piano a housle. Švédské cirkusové představení Cirkus Cirkōr odjelo evropské turné (včetně zastávky na festivalu Letní Letná 2011) s představením „Wear it like a Crown“, postaveném na její stejnojmenné písni. A krom toho se také autorsky a režijně podílí na videoklipech ke svým písním. Zkrátka Boris Vian v novém a přitažlivějším obalu. V té nejaktuálnější podobě současnosti teď právě vystupuje se svou čtyřčlennou kapelou každý třetí večer v jiné zemi v rámci evropského turné. Na jeho seznamu je pro nás nejdůležitější datum 21. května, kdy poprvé zavítá i do České republiky koncertem v pražském klubu Roxy. A všechno, čemu se Rebekka Karijord nyní věnuje, se týká právě jejího posledního alba z podzimu loňského roku s názvem „We Become Ourselves“. Jemná a éterická hudba aktuální desky má na pódiích dostat energičtější a dynamičtější podobu. Její poslech je tedy více než vhodnou přípravou…
To první, co vás po úvodních tónech zaujme, je charismatický vokál, výrazově velmi podobný například vynikající Sidsel Endresen. Ten pak po úvodním nádechu během krátké chvíle získá na síle a rozkvete a rozvětví se všemi směry, od důvěrné hloubky po zpěvy vysoké a vzdálené. Prvními tóny tak započnete výpravu, která končí až závěrečnou skladbou a odezněním poslední melodie. Žádné odbočky, žádné překážky. Z každého kroku na desce je cítit sebevědomí a jistota, která charismatický hlas Karijord vyčleňuje z většiny. Samotná hudba je pak jen jakoby odrazový můstek pro všechny ty vlny a vlnky. Co skladba, to pomalá bouře ve sklenici vody. Jednotlivé motivy a barvy se v písni stále vracejí jako ve víru, pokud se náhle neobjeví barva nová, aby nakonec splynula se vším ostatním. Zkrátka – o opravdu dobré hudbě se nedá mluvit, ta jde jen vnímat a cítit. A poslech někoho, kdo se rejstříkem svého hlasu pohybuje ve všech polohách s jistotou a glancem, je skoro pokaždé velmi příjemný. Svou silou a také častým zdvojováním posouvá žánr balady někam dál. Několikrát se objeví popové prvky, ale převládají hlavně táhlé severské melodie, které s hlasem tvoří na albu to nejdůležitější – výbornou atmosféru. Zbytek puncu originality dodávají netradičně použité bicí a perkuse, smyčce nebo například harfa. Vokál však na desce jasně dominuje, a to nejen melodikou a výrazem. Jednotlivé motivy hudebního pozadí jsou jako díly skládačky vysázené všude, kam se hlas hne. A snad jen mužské sbory nějak nezapadají do celkového obrazu. Nálada skladeb s nimi tak nějak ztrácí na intimnosti, poutu mezi hlasem a posluchačem. Na druhou stranu ale použitý mužský, chlapecký i ženský vícehlas pokaždé podtrhne melodii, okolo které se hudba proplétá. Jenom zní mnohem lépe, když je použitý jako další nástroj, namísto zpěvu. A čím častěji album posloucháte, tím víc začnou z celku postupně vystupovat písně, které jsou vám vnitřně nejblíže. Tak album, mající pomíjivost jako jedno z určujících témat, rezonuje v posluchači, i když už je dávno úplné ticho. Za zmínku určitě stojí například skladba „Multicolored Hummingbird“, nejen kvůli nádhernému zmizení a znovuobjevení podkladu během třetí sloky, ale také kvůli přitažlivé lehkosti a jednoduchosti. A pak také hned následující „Save Yourself“, kde i přes výrazný popový odstín skladbě stále dominuje vokál ve své nejsilnější podobě. Kdyby mi hlava alespoň trochu sloužila, možná bych si dokonce vzpomněl, jakou jinou zpěvačku mi tady tak silně připomíná. Bookletu o dvou konceptech je trochu škoda, kombinace panensky bílé s uměleckou fotografií ve dvou nevyvážených polovinách působí trochu jako kontrast k celistvé hudbě na nosiči, opatřeném až traklovsky ponurým odstínem šedi.
Z alba „We Become Ourselves“ je cítit autorská jistota a zdravé umělecké sebevědomí, to vše jemně vloženo do baladické atmosféry, řekněme… typicky severské. Konec alba ve vás pak zanechá náhlé prázdno, které máte potřebu něčím zaplnit. Pokud můžu, doporučil bych již zmíněnou Sidsel Endresen, nedávno zesnulou bohyni jménem Lhasa nebo ještě lépe živý zážitek Rebekky Karijord 21. května v Roxy. Více informací na www.rebekkavpraze.cz
SOUTĚŽ o 2 vstupy (odpovědi posílejte do 12.5. na email rebekkavpraze@gmail.com)
Kolik alb Rebekka doposud vydala a u jakého hudebního vydavatelství?