19.ročník mezinárodního jazzového festivalu JAZZ GOES TO TOWN v Hradci Králové zahájilo 14.října v Divadle Drak (kde se festival první 4 dny bude výhradně odehrávat) již legendární duo MILAN SVOBODA a MICHAL GERA. Pianista Svoboda již k festivalu neodmyslitelně patří (některé jeho rané ročníky dokonce uváděl), ale v této navýsost komorní až intimní sestavě zde vystoupil poprvé.
S Gerou hrají již od konce 70.let, i když zřídka, a tento fakt se nesporně podepisuje na jejich výkonu. Byli prostě úžasní! Až kongeniálně si rozuměli, a zároveň měli obrovskou chuť si spolu zahrát. A hráli opravdu parádně – což není příliš recenzentsky erudovaný výraz, ale lépe se ten posluchačský zážitek vyjádřit ve zkratce nedá! V první polovině interpretovali Gerovy kompozice, v té druhé pak Svobodovy, vesměs desítkami let prověřené. Oba jsou znamenitými autory ať už balad či svižnějších skladeb, v obou polohách to mezi nimi při interpretaci jiskří a cítíte, jak jeden druhého poslouchá, inspirují se navzájem, aniž by si byť jediný tón diktovali, jejich hudební komunikaci byla radost naslouchat. Přitom se nepodbízeli, harmonicky neuhlazovali, nebáli se odvázat a hlavně: nebáli se humoru! Ne, že by se nebrali vážně – na to je jejich hudba až příliš „umělecká“ – ale oni do způsobu interpretace ten humor již zakomponovali jako další rozměr vyjádření. To byl třeba případ skladby „Švestkový kompot“, který chvílemi vyzněl až free-jazzově a Svoboda hrál i mimo klaviaturu, nebo pseudo-latiny „Samba aha“, kde rozpoutali souboj ve scatu. Gera je nesmírně silný ve hře na křídlovku, to jest v pomalejších skladbách (např. „Jarní píseň“, „Klidné ráno“), také v užití dusítka, kdy jeho trubka dostane onen nevyjádřitelný „rozměr navíc“, jak to cítíte ze hry Milese Davise (zářnými příklady budiž „Duben“ a „Situace“, která navíc úžasně variuje bluesový model). Milan Svoboda pak připomínal houbu, nasáklou snad všemi způsoby jazzového uchopení klavíru, kterou interpretova chuť vydat ze sebe všechno postupně vymačkávala až do poslední kapky! Např.ve skladbě „Smaragd“ slyšíte raně jazzové synkopy a dokonce Martinů, v již zmíněné „Situaci“ blues, boogie a Ellingtona, jinde se zase zablýskne Monk, McCoy Tyner nebo uměřeně rozběsněný Cecil Taylor. Ovšem musím podotknout, že Svoboda zůstává s každým úderem a kladem prstů svůj, a tudíž každá skladba má svou specifickou chuť a náboj. Oba protagonisté se navíc obešli bez příkras, udělátek, umělotin a podobných „vymožeností“…
…Což byl bohužel případ vystoupení slovenského kvarteta ANDREJ ŠEBAN BAND. Matador jazzové a fusion kytary na Slovensku, Andrej Šeban, po letech sestavil nový band. Obklopil se o generaci mladšími muzikanty (klávesák Daniel Špiner, baskytarista Peter Rusňák a bubeník Michal Fedor) a hraje již méně sofistikovaný fusion jazz. Někdy je jazz-rockově hutný, místy až art-rockový, většinou však notně popový – což by nebylo až tak na škodu, kdyby jeho hudba nepůsobila příliš „vyumělkovaně“. Přitom inspirací pro jeho hudbu je v prvé řadě slovenský folklór, tedy materiál živočišně lidský a živočišně emotivní, a vzpírající se tudíž „uhlazení“ a svému „zneužití“. Ano, tak bych nazval Šebanovo uchopení „svého“ folklóru, a podotýkám, že velmi nerad užívám tak tvrdého slova odsudku. Na jeho koncert jsem se velmi těšil! Ano, zpočátku jsem byl unešen třeba tím, jak Šeban nezahrál na svou elektrickou kytaru ani jeden tón či akord stejně, neustále do své hry zapojoval umělé zvuky – jenže po čtvrthodině se tento zvuk oposlouchal a začal působit postupem času až sterilně. (Další silné slovo!) A když hrál nádherné sólo na španělku, tak do syntetických klávesových zvuků a´la National Geographic. Uff! Zpívané skladby měly půdorys písní, jež evokovaly jemnůstky z rodu Ursinyho či dvojice Burlas a Csudai. Nemohu jim upřít lyrickou náladu, ale to je trochu málo, není-liž pravda? Výjimkou budiž „Bezvetrie“, která je vystavěná mistrně a jejíž nálada je sice melancholická, ale chuť šťavnatá. Často také „halekal“, sice to mělo asi evokovat horaly, ale posluchač, jenž má v uších Sergeje Starostina z Moscow Art Trio se musí jen blahosklonně usmívat. Šeban mne pak sám svou vzpomínkou z dětství inspiroval k výstižnému vyjádření jeho hudebního hybridu, kdy uvedl, že okouzlený neustále kreslil Jánošíka a Mickey Mouse – ano, ti dva si v jeho hudbě ten večer podávali ruce! Přesto se však přiznám, že jsem se navzdory všem uvedeným výtkám vlastně nenudil – takže nakonec…proč ne?
