Sicilská zpěvačka, klarinetistka, skladatelka, aranžérka a producentka GERA BERTOLONE, jež od roku 2009 žije v Paříži, vydala 18. října vlastním nákladem nové album „Femmina“. Každá z jedenácti písní je portrétem ženy, která se vždy snaží být sama sebou. Což je odrazem i samotné autorky…
Gera Bertolone vyrůstala jako nonkonformní dítě, většinou se vymezující vůči autoritám a zavedeným pravidlům. Vášnivě milovala divočinu a samotu. V sedmi letech se rozhodla, že se naučí sama na klarinet. Jako teenager hrála v různých kapelách napříč žánry. Rychle se dopracovala k vlastní, jedinečné muzikálnosti. Její debutové album „La Sicilienne“ vyšlo v roce 2015 a já se k němu dostal o rok později, avšak o to více „sicilskou Kate Bush“ očarován.
Mezitím v jejím životě nastal zlom, který ji donutil nahrát velmi osobní album. A „Femmina“ představuje uskutečnění této její životní změny. Proto je zvuk nadopovaný opravdovějšími emocemi, rockovým tahem a elektronickými barvami, jež autorčiny emoce zahalují jakýmsi šerosvitem, a zároveň organickým zvukem plným energie. „Tento zvuk jsem vždy hledala,“ dodala Gera Bertolone. „Dále mě inspirovaly, i když dost volně, melodie a básně mého dětství na Sicílii. Abych se znovu dala dohromady, hledala jsem hluboké kořeny, svoji identitu, navrátila se ke svobodě spojené s dětstvím.“
Písně fungují jako poselství všem ženám, které se chtějí stát úplnými, autentickými osobnostmi bez zakořeněných či vnucovaných stereotypů. Měly by je povzbudit, dodat jim odvahu. Téměř čtyřicetiminutová písňová kolekce obsahuje tři cele autorské kusy, jednu tradiční z 19. století, jednu převzatou a šest nově zhudebněných lidových textů.
„Jsem sicilská žena,/nepatřím k žádné církvi…“ zpívá v úvodní písni „Abballati“ (Pojďme tančit). Zpěvačka se nechala inspirovat hypnotickými smyčkami rituálních tanců. Tanců, jež osvobozují. Přetavila je do rockově minimalistické údernosti, s níž ladí naléhavý ženský zpěv a sóla violoncella (Mauro Basilio) a šťavnaté elektrické kytary (Roberto Stimoli). Tradiční „Amuri Ca Di Notti“ (Láska v noci) je píseň o tužbách nešťastně vdané ženy. Gera Bartolone ji zaranžovala jako střet protikladů; el. kytara na hranici disonance se tu mísí se vznícením smyčcového kvarteta, jež zaranžovala Diana Buscemi, italská klavíristka a skladatelka. Smutek ale převládá, hlavně díky zpěvu. Následuje ukolébavka „Figghia Mia“ (Moje dcera) s lidovým textem jako píseň osvobození; kytara, violoncello a rámový buben (Giuillaume Arbonville) jsou tu v kontrapunktu a evokují tlukot srdce, jenž ústí do sboru mladých žen (Les Polysons Choir) v duchu Arvo Pärta. Navzdory rockové gradaci smutkem prodchnutá „Sta Terra Nun Fa Pi Mia“ (Tato země není pro mě) je znovuobjevenou písní o migraci z dvacátých let minulého století, kterou složila legendární písničkářka Rosina Gioiosa Trubia. Autorská „Canzuna“ je zpěvaččina hluboce osobní píseň plná smutku, intimní akustická balada podbarvená smyčci.
Následující „U Muccaturi“ (Kapesník) s lidovým textem je sycen africkými rytmy, smyčci a klarinetem. „La Notti Liberté“ (Noční svoboda) považuje autorka za nejsymboličtější píseň tohoto alba; jde v podstatě o katarzi, kdy po bolestném partnerském rozchodu konečně nachází sama sebe. Zprvu panuje melancholie, kterou ale nakonec pohltí rocková říznost až revolučního ducha. Na ni navazuje neméně naléhavá „Vinni A Cantari“ (Přišla jsem zpívat), notně zneklidňující, narockovělá, v níž Gera zpívá vzdorným, až sebedestruktivním hlasem „…vracím se sem,/abych ti připomněla náš pakt lásky,/i kdyby to znamenalo čekat na tebe,/i kdyby to znamenalo zabít mě.“ Valčíkově roztančenou, rozvernou pololidovku „Ti Vurria Vasari“ (Chtěla bych tě políbit) zdobí zpěvaččin klarinet. „Binidissi Lu Jornu“ (Požehnala bych tomuto dni) s textem prastaré ukolébavky vyjadřuje mateřské štěstí; Gera ji zpívá jímavě, neobyčejně intimně. Nádherné album uzavírá vířivě roztančená „La Tarantula“, vyvěrající ze sicilské tradice katarzního tance tarantely; zpěvačka se tu blýskne také s klarinetem.
Prosím, milá Gero, ať nemusím na třetí album čekat zase mučivě dlouhých devět let!