Dne 29. června 2025 vyšlo debutové album pozoruhodného mezinárodního ansámblu EUROPEAN MUSIC COLLECTIVE s titulem „Sidrabini No. 1“. Uprostřed lotyšské divočiny nedaleko vesnice Sidrabiņi (což je zároveň lotyšský výraz pro stříbro) se v srpnu loňského roku sešlo 14 hudebníků ze 12 zemí, aby kolektivně, bez nároku na honorář, vytvořilo nakonec více než avantgardní hudební dílo. Vznikl tak manifest nové generace improvizátorů!
European Music Collective (EMC) na albu, jež vyšlo na belgické značce Klankhaven Records, spolupracovali hudebníci, jejichž cesty se proťaly především díky studiu na konzervatořích v Maastrichtu, Bruselu, Gentu či Antverpách. Mnozí na belgické a nizozemské scéně setrvali. Mezi nimi běloruský saxofonista Gregory Horoneko, španělský bubeník Mario Calzada, italská altsaxofonistka Francesca Fantini, íránská klarinetistka Ghazal Faghihi, srbská vokalistka Milica Hadžić, ukrajinská vokalistka Milana Saruhanyan (ta žije v Anglii) či indický elektronik V. Noel (Aiyar), jež doplňují česko-slovenský bubeník Peter Balhar (pohybující se též na nizozemské a dánské scéně), český hráč na lap steel Jan Bára, belgický kytarista Arto von Roey, belgický basák a elektronik Anton Lambert (ten také nahrávku pořídil), britský elektronik Ben Finlay, norský violoncellista Tord Hagbarth (Bremnes) a německý kytarista Christoph Götzen, který též provedl mix a master.
Album obsahuje sedm skladeb, jež vznikly výhradně z volné či řízené improvizace. Uskupení hráčů se s každou skladbou proměňuje. Úvodní i závěrečný track je ve znamení celokapelového zvuku. Kompletní ansámbl v úvodu působí až hystericky, a to hlavně skrze ženský vokál; postupně to houstne a graduje. Finálový track je energií slitý, v závěru freejazzový.
Track č. 2 „Two Reeds, Voice and Drums“ evokuje až projevy slasti, včetně intenzivního vyvrcholení. Působí opravdu až fyzicky. Dynamika se proměňuje, dojde i na opojení operním zpěvem či vokál plný bolesti. Hrají Gregory Horoneko (sopránsax), Francesca Fantini (altsax), Milana Saruhanyan (vokál) a Mario Calzada (bicí).
Následuje „Cello, Guitar and Drums“; kytarové střípky, kvílení violoncella a poměrně krotké burácení bicích se s proměnlivou dynamikou hrnou, až vyvrcholí sólem bicích. Zvonivá zvukomalebnost se střídá s vyostřeností, v závěru se vše promění ve zvukové plazma. Hrají: Tord Hagbarth (violoncello), Christoph Götzen (kytara) a Mario Calzada (bicí).
Čtvrtý track je ve znamení kytary (Jan Bára) a bicích (Peter Balhar). Kontrast zvukové jemnosti a drsnosti (až brutální) tak tvoří vypjatý dialog s pokusy o smířlivý tón (a to především ze strany bubeníka), který se přesto mění často spíše v souboj.
Track č. 5 „Clarinet, Voice, Piano and Guitar“ je nejrozměrnějším improvizačním kusem (10:06). Zprvu jde o niternou a titěrnou změť, kdy nelze nástroje ani rozeznat. Až do okamžiku, kdy se jasně a náležitě nervně projeví klarinet a ženský hlas. Dramatičnost se střídá s takřka ambientní náladou. Naplno se projeví piano, přizvukuje naléhavá kytara, smutek se střídá s neodbytnými emocemi. Hrají: Ghazal Faghihi (klarinet), Milica Hadžić (vokál), V. Noel (piano) a Arto van Roey (kytara).
Šestý track „Electronics“ naplno vypovídá o zvukové estetice bezmála devítiminutové improvizace. Zprvu návaly, záseky, vniknutí, to vše v dynamických proměnách. Poté průniky explicitních zvuků, špiněných ruchy a zneklidňujícími hluky. Bravo Ben Finaly a Anton Lambert! Doufejme, že toho kolektivního improvizačního stříbra bude víc…
