Krajina jazzové trubky a živé ambientní elektroniky, kterou jsme mohli poznat v roce 2022 na albu „Letters from Sounds“ dvojice OSKAR TÖRÖK & MICHAL RATAJ, byla 10. listopadu 2023 v pražském DOXu obohacena o orchestrální soudobou vážnou hudbu díky Symfonickému orchestru Českého rozhlasu (SOČR) pod taktovkou Bastiena Stila. Na objednávku orchestru tak vznikla zbrusu nová kompozice pro dva sólisty a velký orchestr, jež byla původní hudbou „Letters from Sounds“ bezprostředně inspirována. Záznam z premiéry vyšel digitálně nyní, 20. září, a to díky Radioservisu.
Spojení Michala Rataje (živá elektronika, klavír) a Oskara Töröka trubka, živá elektronika, klavír) se symfonickým tělesem funguje. Ostatně, není to poprvé, kdy SOČR našel společnou řeč s jazzovými instrumentalisty. A byl u toho dirigent Bastien Stil; ať už s Lubošem Soukupem či Jaromírem Honzákem. (Ještě předtím spolupracoval s Filharmonií Brno & Avishai Cohen Trio.) Navíc Rataj jako skladatel soudobé vážné hudby má s tvorbou orchestrálních kompozic nemalé zkušenosti…
V případě „Letters from Sounds“ se nejedná o instrumentaci existujících skladeb, ale o nově zkomponovaný symfonický cyklus, který nabízí zcela novou estetickou kvalitu. Dvaatřicetiminutová koncertantní kompozice je členěna do cyklu obrazů, jež tak de facto tvoří soudržnou, leckdy až filmově narativní suitu. Mimochodem hned úvodní melodie, již hraje trumpetista Török, evokuje jeho part v Ratajově hudbě k celovečernímu dokumentu Dāvise Sīmanise „Death Of Death“. Dalších sedm částí posluchače opanuje orchestrálním tepem a mnohdy dramatickým bohatstvím zvuku, který se střetává s ambientní elektronikou, jež se ale občas vzpíná k noise a industriálu. Rytmické vlny a pulzace orchestru se snoubí s drum machine, orchestrální návaly střídá dronové proudění a virtuózní trubka, do níž Török vtisknul skandinávskou melancholii a polskou zarputilost. Ostatně trumpetista se nijak netají s obdivem k Arvemu Henriksenovi (ještě tam slyším Verneriho Pohjolu?) a s polskou jazzovou scénou je spjat přímo bytostně, jak známo. Jeho schopnost hrát emotivně, ale nikoli exaltovaně (to k tomu nepotřebuje), a lyricky, až snově, je obdivuhodná. Jeho ztišená hra má pak až duchovní rozměr, není to ani zbla póza rádoby meditativního ponoru; na albu je to nejočividnější v místě, kde hraje na trubku a klavír současně. Rataj při své čarodějné hře, soustředěný do tvorby zvukového mystéria a s ladně tančícíma rukama, tvoří se svými elektronickými mašinkami jeden jediný živoucí organismus.
Zneklidňující dronovou vlnu zvrásněnou či zvlněnou, nabývající na intenzitě, v závěrečných minutách vystřídají krystalicky zvonivé tóny a vzlínající trubka. Nadějí projasněný symfonický zvuk (bezprostředně mně evokoval hudbu k Pokladu na stříbrném jezeře, což dojem ještě více umocnilo) nakonec ústí do triumfálního finále.
