Dne 13. května díky labelu Blue Lizard spatřila světlo světa vskutku pozoruhodná tuzemská nahrávka! Jde o dvojalbum „Písně dne a Písně noci“, jež představuje průřez patnáctiletou spoluprací MILLI JANATKOVÉ a JAROSLAVA KOŘÁNA. Kromě streamovacích platforem a Bandcampu vychází v limitované edici 100 ks fyzických nosičů CD. Součástí alb jsou grafiky vytvořené oběma autory na Šumavě, s níž jsou spjati skrzevá své předky.
Milli Janatkovou čtenářům Jazzportu jistě netřeba představovat, psal jsem zde o ní často, a nesmírně rád. Je nejen výtečnou zpěvačkou, ale také skladatelkou, kytaristkou a bubenicí. Navíc se nebojí elektroniky. Jaroslav Kořán je znám především jako jedinečný hráč na různé bicí nástroje, jež sám i vynalézá, a to díky legendárním souborům improvizační hudby Orloj snivců a Zapomenutý orchestr země snivců. Spolupracuje také s celou řadou hudebníků, divadelníků, filmařů, tanečníků a výtvarníků, včetně Petra Nikla, Agnes Kutas, Petra Tichého, Michala Nejtka, Feng-Jün Song, Jana Buriana či bratra Michala Kořána.
Janatková (dech, zvuky, hlas, zpěv) a Kořán (bicí, perkuse, orloj snivců, elektronika) se setkali na taneční konzervatoři, kde oba pedagogicky působili. Společné improvizace vznikaly pak postupně při nahrávání v domácím studiu v Praze a na chalupě v Pošumaví. Na Kořánovy hudební a ambientní motivy Janatková navrstvila spontánní vokální improvizace, které byly následně doplněny o další nástroje, hlavně perkusivní; samozřejmě vše bylo podrobeno zvukovým úpravám, jež výsledný tvar vycizelovaly, aniž by ale všech osmnáct skladeb ztratilo svoji bezprostřednost. Oba protagonisté si navýsost rozumějí. Nic tu není vyumělkované. Základem je ambient, který sálá a dýchá člověčinou; je totiž spjat s reálným prostředím – přírodním i městským –, s pocity a emocemi tvůrců více, než bývá v ambientním ranku obvyklé.
Poslouchá se to opravdu náramně! Akustické rytmy se tu mísí s elektronickými, šamanství s opojením melodií, harmonií a zvukovými barvami, nechybí africké, orientální či indické inspirace, mysteriózní nálady, rozechvělost duše i těla, opar shůry i fyzično. Pokud se doopravdy zaposloucháte, propadnete tomu.
Poslední roky narážím na nahrávky vokalistek, jež snáším s nevolí, neboť z nich mám neodbytný pocit jakési zrady na posluchačích. Trčí z nich kalkul, zvláště pak směrem k posluchačům-mužům. Přitom se tváří jako splácení dluhu ženám-tvůrkyním. Teď ale nemám na mysli písničkářky, jichž se v jazzu vyrojily také mraky, ale jsou si podobny jako vejce vejci, s hlasy spíše jako vějičkami pro muže, byť se jejich písně tváří jako věky upírané zpovědi. Nyní mi tanou do uší ony vokalízy, jež tvoří v jazzových souborech další instrumentální hlas. Všimli jste si, že málokterá taková improvizující (?) diva umí scatovat? Opravdu frázovat třeba jako saxofon? Se širokým rozsahem tónů a barev? Působí spíše jako přeslazené smyčce, tedy ve slovenštině ještě trefněji sláčiky.
Neuvedu zde ale příklady, protože si nechci udělat v jazzovém světě další nepřátele. Píšu to zde proto, že Janatková je pravým opakem toho, na co jsem již doslova alergický. Její hlas je opravdovým nástrojem se vším všudy. Dalším vyjadřovacím prostředkem. A Kořánovy ambientní struktury nejsou jen oparné, ale také oblačné. A nikdy nejsou melodicky a harmonicky laciné, natožpak výprodejné…
Dvojalbová kolekce Písní dne a Písní noci je neobyčejně pestrá, ani na okamžik nerecyklovaná!
(foto: Ivo Karásek)
Štítky