Kontrabasista a skladatel JAROMÍR HONZÁK se přihlásil o další autorské slovo! Dne 26. července vydal na své domovské značce Animal Music další album. Dostalo povědomý titul: „The Blues of a String Hanging In the Wind“. Ano, existuje již skladba téhož jména; najdete ji na nahrávce jeho kvinteta „Little Things“ (2009). Co se s ní ale na novince stalo?
Jaromír Honzák dostal v loňském roce nabídku vystoupit v rámci projektu Nové horizonty se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (SOČR) se svou vlastní kompozicí na pomezí jazzu a vážné hudby. Chtěl nejdříve předvést zbrusu novou skladbu, ale nakonec to vyřešil takto: „V panice před prázdnotou, když se blížil koncert, pro který jsem ještě neměl napsanou ani notu, jsem si tuto paniku zmírnil tím, že jsem se rozhodl použít jako výchozí materiál svou starší skladbu Blues struny vlající ve větru.“ Ta, jak si jistě vzpomenete, byla určena nejen pro jeho jazzové kvinteto, ale také smyčcové kvarteto. K ní tedy připsal několik nových částí a nechal zaranžovat pro velké symfonické těleso; vznikla tak osmivětá suita. Její instrumentace se na jeho žádost ujal Tomáš Sýkora, který se skládáním pro symfoňák má přece jenom zkušenosti. Honzák dodává: „V mém případě jde o experiment, který se, myslím, už nebude opakovat. Necítím se totiž úplně doma v takto velkých obsazeních, ať už jde o symfonický orchestr, nebo třeba o big band. Malá tělesa jsou mi bližší. Ale moc si vážím té příležitosti, protože toto byla úplně jiná práce a je to pro mne určitě obohacení.“
SOČR dirigoval Bastien Stil. Jeho taktovka se ostatně osvědčila již v projektu Luboše Soukupa „Scandinavian Impressions“ https://jazzport.cz/2024/07/02/slovansko-skandinavske-imprese-lubose-soukupa/. Honzák se ke spolupráci s tímto dirigentem vyjádřil takto: „Chtěl, abychom my, tedy jazzový kvintet, hráli pohromadě, a na nás pak nasadil orchestr. Bral to tedy tak, že my jsme rytmickým základem, a když budeme pevní, má on potom volnou ruku, jak pracovat s orchestrem.“ Nové album je pak živou nahrávkou premiéry této třiatřicetiminutové suity. Vedle SOČRu tu účinkuje Honzákův hvězdný quintet ve složení David Dorůžka (kytara). Luboš Soukup (sopránsax, klarinet), Vít Křišťan (klavír, klávesy) a Martin Novák (bicí, perkuse).
Jednotlivé části suity Honzák pojmenoval narativně rozvinutými názvy, díky nimž mohou posluchači vniknout do atmosféry a příběhu; ten evokuje také ilustrace japonské výtvarnice Kotone Utsunomiya na obalu alba. Jejich předobrazem byl imaginativní výjev, který Honzák ilustrátorce popsal takto: „Malý chlapec, který sedí a poslouchá tranzistorové rádio Hitachi, na pozadí noční obloha, po níž letí raketa.“ Každý si ale může představovat to svoje, co mu tato hudba bude evokovat; mně osobně neustále tanula na mysl alarmující představa zmařeného dětského života válkou…
Poslouchá se to náramně, ale bohužel nikoli se zatajeným dechem. Abych byl upřímný, čekal jsem víc. Jenže tím, že se v posledních letech na takové fúzi jazzu a symfonické hudby podílejí stále de facto titíž protagonisté, žádné překvapení se nekonalo. Škoda. Jsem přesvědčen, že toto tvůrčí pole ještě není ani zdaleka využito. A rozhodně ne všemi. Na druhou stranu mne jímá vzrušení z očekávání věcí příštích!
Postupy v této Honzákově suitě jsou proto předvídatelné a minimálně zpoloviny zde symfonická kaše působí jakoby nastavovaně. Ale i tak chutná, což o to. Jenže chybí tomu většinou rozmach k něčemu jedinečnému, komplexnějšímu; takhle jsou tu pouze expresivní vzepětí či lyrické ponory, byť efektní, které ale známe z filmové hudby. Ve čtvrté části („He Always Spent A Good Part of His Summer Dreaming by the Little Hitachi“) třeba vytryskne v závěru až oslavný gejzír, v šesté („The Sight Made Their Heads Spin, So They Had to Sit Down“) se sugestivním způsobem střetávají smyčce se žestěmi. Ale všechno jsme již někdy předtím slyšeli. Ani závěrečná část „And Now, the Blues“, i když se stopáží více než deseti minut, nezaznamenala nějaký významnější výrazový posun…
Honzákovo kvinteto hraje samozřejmě jako z partesu, ale to by bylo alarmující, kdyby nikoli, přiznejme si to! Vypíchnul bych řetěz sólových chorusů sopránky, klavíru a kytary ve druhém tracku, ve třetí části („How Many Times a Year Do You Fly Into Space?“) minimalistický tah a vskutku expresivně razantní Honzákův kontrabas hraný smyčcem, Soukupovo klarinetové sólo ve čtyřce. V páté dvouminutovce osvěží názvuky jazz-rocku, v sedmé části („I Have To Think, He Said, So They Didn´t Disturb Him“) vytáhne drápky free jazz, ve finálové desetiminutovce aktéři hrnou také solidní sólové party.
Nabízí se rezultát: promarněná šance, ale tak tomu není! Summa summarum: solidní výkon, jen bez překvapení. Alespoň pro mne…
