Všechny chutě světa

V létě, pro mne fatálně nepodařeném, naštěstí vydala avant-jazzová úderka z Brna BRÜNNWERK vlastním nákladem své druhé album s titulem „Něco teď a všecko příště“. Název mne zprvu vyděsil, ale když jsem si digitální album a na podzim též LP poslechl, letní trýzeň vyvanula; ta ulítlá hudba mně přinesla radost. Něco teď, a příště mě může klidně potkat celičké štěstí, no ne?

„Hrajeme jazz, nebo i pop, taky čistě improvizujeme nebo děláme písničky. A v jakých mezích se to celé vlastně nachází? My raději říkáme, že ´si tak hrajeme´. Jako děcka, nejradši zahrabaná ve svém království všech těch věcí, hrají si s tím, co zrovna vezmou do ruky. Přesný žánrový rámec přenecháme k posuzování exaktním badatelům,“ vyjádřila se svým typickým sebeironickým způsobem hlava uskupení Pavel Zlámal.

Nejsem exaktním badatelem, ani náhodou. A v případě tohoto brilantního alba bych jeho kouzlo rozbil. Tak, jako dokáží dospělí rozbít kouzlo dětství. A už vůbec nechci potlačit následující Zlámalova slova:

Je to takové vyprávění linoucí se kdesi z hloubi tohoto bezedného, fantastického chaosu, v němž ohnutí časoprostoru je jen nudný trik každého začátečníka… kontaktní poesie všedního dne, drobné veršovánky (?) – Ó nikoli! Manifest života je to, traktát o stavu světa, mystérium lidské existence spatřené v kapce vlastního potu; zvěst o stvoření a zániku vyvětřená z vůně vlastní dokonalé nedokonalosti; dokumentace principu neustálé cyklické proměny; vesmírný řád definovaný jaksi mimoděk, mozaikou postřehů, hromádkou kamení, chřípím a očima chlapce, který nikdy tak úplně nedospěl, ačkoli je již dávno plátce daní, stále však, pod pěstěnou maskou bijce ošlehaného všemi vichry ekonomické i vztahové reality, zůstává citlivým hochem plným snů a přání, hledaje své místo, své štěstí, svůj smysl.“

Excelentní sestava hudebníků napovídá, že jazzmaniak a vůbec meloman bez ohledu na žánry si tu přijde na své. Vězte, že zde kromě lídra Pavla Zlámala (klarinet, saxofony) hrají Martin Konvička (piano, el. piano), Jaroslav Šťastný (hammondky, syntezátor), Juraj Valenčík (kontrabas) a Kristian Kuruc (bicí). Častokrát bizarně znějící hudbu se spoustou citací z folklóru či popu umocňuje svým polozpívaným, recitujícím, scatujícím i rapujícím hlasem autor neméně bláznivých textů Petr „Rybíz“ Toman.

Více než hodinu trvající digitální vydání alba je rozčleněno do deseti tracků. Vinyl pak obsahuje skladeb osm, z nichž polovina je oproti digitálu zkrácena. Otvírákem je v obou případech „Losos uzený“, směsice elektrického jazzu, psychedelie, free jazzu a parodovaného tuzemského popu ze šedesátých let. A s výtečným klarinetovým sólem, nad nímž každé jazzové srdce zaplesá. Následující „Slyšte pastuškové“ (na LP třetí, zkrácená bezmála o dvě minuty) sice odkazuje k folklóru, ale s noisovým antré baskytary a později jejím neméně brutálním sólem je posluchač nemilosrdně vhozen do víru emocí, které ale tahají za uši. Kontrast mezi vypjatou instrumentalitou a slovy, jež záměrně nejdou do huby, je odzbrojující; mně osobně to zní jako parodie Dana Bárty. „Táto poraď“ („Táto poraď, co dál, abych se víc smál…“) se nese na vlnách lyrického hip hopu, ovšem s ostny jazzové avantgardy a klávesové psychedelie, jež ústí do znamenitého varhanního sóla. „Ten pocit“ je sycen free barytonsaxem a recitací, střídavě kolektivní. „Oud“ (nejdelší skladba na albu – 9:29) je ve znamení hardbopové jízdy s výbuchy sólových chorusů hammondek, piana a tenorsaxu; instrumentální láva se hrne první čtyři minuty a nenechá vás vydechnout. Poté Rybíz deklamuje text s francouzským přízvukem, dojde i na sólo na hubu a´la trubka. „Ocásek ještěrčí“ je násladlý kus, s dívčím zpěvem v úvodu (Bára Kršová), tekoucím jazzovým sirupem z Rybízových úst (místy ve slovenštině) a s vokály sladkými až k popukání. Byť téma jest samota. A ten pocit nakonec vygraduje až k vážnosti. „Ovčáci“ jsou plni zvukových bizarností, aniž by ztráceli melodičtější formu; fúze power jazzu a hip hopu, zblázněná ujetými sóly varhan a piana, trhne a strhne. Více než osmiminutový „Odeur“ je prosycen voňavým i páchnoucím básnictvím („Kálí kálí na ty tvoje sny!“); zvukomalba slov tentokrát vynikne opravdu naplno, neboť z nástrojů zní „pouze“ el. piano. V „Johoho“ kapela potlačuje bujarost, kterou metamorfuje dokonce až do lyriky. Ostatně tématem je závislost na internetu. Rybíz zpívá s parodickým jazzovým feelingem, Šťastného nápodoba akordeonu napomáhá pak k závěrečnému intenzivnění emocí. Album uzavírá miniatura „Besídka“. Navzdory krátké stopáži hýří barvami. Konejšivý hlas hovoří o sladkostech…

Celé album je jedna velká bonboniéra! Se všemi chutěmi světa.