Mike & Dizzy
Mike & Dizzy

Mike Longo k našemu překvapení…

19.března by se dožil 84 let americký pianista MIKE LONGO, proslavený především dlouholetým hraním v kvintetu Dizzieho Gillespieho. Bohužel zemřel vloni 22.března na komplikace s Covidem-19. Jako připomínka jeho instrumentálního umění vychází nyní v reedici album jeho tria „To My Surprise“ z roku 2011. Titul vyšel na značce Consolidated Artists Productions, jež v roce 1999 založil právě Longo. Díky němu tak mohla začít s kariérou celá řada jazzových nadějí; dosud label vydal přes 150 alb!

Mike Longo začal hrát na klavír ve třech letech. Ve čtyřech už chodil k učiteli na konzervatoř v Cincinnati. Když uslyšel Oscara Petersona, zvítězil jazz. Rodina se posléze odstěhovala na jížní Floridu, do Ft.Lauderdale, kde si ho coby deváťáka při jednom sejšnu všiml Connonball Adderley. Hrál s ním pak ve slavném Porky´s. Po absolvování střední školy získal bakalářský titul v oboru klasický klavír na Western Kentucky State University. Poté získal stipendium na Berklee School of Music, jenže Longo odmítl, protože se vydal na profesionální dráhu v kapele Salt City Six. Setrval v ní dva roky. V newyorské kavárně Metropole se posléze živil jako house pianist, takže měl přáležitost zahrát si s hostujícími swingovými hvězdami, včetně Colemana Hawkinse a Gena Krupy. Setkal se tam také se svým raným idolem Oscarem Petersonem, který ho přivedl na intenzivní půlroční studium na Advanced School of Contemporary Music v Torontu, již vedl Ray Brown a právě Peterson. Poté se usadil v New Yorku a začal doprovázet vokální hvězdy Nancy Wilson, Glorii Lynn, Jimmyho Witherspoona, Joea Williamse a Jimmyho Rushinga.

Hrál také s vlastním triem (s basákem Paulem Chambersem a bubeníkem Chuckem Lampkinem) v jednom klubu na Manhattanu, kde doprovázeli takové velikány, jakými byli (a zůstali) Frank Foster, Frank Wess, Clark Terry, Zoot Sims či Roy Eldridge. A ten na Longa upozornil Dizziho Gillespieho, který měl angažmá v jiném klubu hned za rohem. Přišel si ho poslechnout a hned druhý den ho zlanařil do svého kvinteta. To se psal rok 1966. Longo u něj zůstal plných devět let a dalších 16 let na „poloviční úvazek“. Když 6.ledna 1993 Gillespie umíral, pianista byl u jeho lůžka; a byl to on, kdo na pohřbu pronesl smuteční řeč…

Longových hráčských, skladatelských i aranžérských schopností využívali zhusta také James Moody, Buddy Rich a Lee Konitz. Na svém kontě má 19 alb jako lídr a v roli sidemana se podílí na padesátce nahrávek. V roce 1998 založil New York State of the Art Jazz Ensemble, 18ti členný bigband složený z nejlepších newyorských jazzmanů, s nímž natočil tři úspěšná alba. Ovšem největší úspěchy sklízel v triu, které tak skvělému pianistovi sedělo samozřejmě nejvíc. To jeho poslední trio, kde s ním hráli kontrabasista Bob Cranshaw (dlouholetý člen skupiny Sonnyho Rollinse) a bubeník Lewis Nash (Betty Carter, Joe Lovano, Chris Potter…), nahrálo výše zmíněné album „To My Surprise“, což byl jejich druhý titul. Tento je navíc specifický tím, že zčásti se na něm podílejí dva výteční dechaři, trumpetista (a křídlovkář) Jimmy Owens (můžete ho znát třeba z alba „Spectrum“ Billyho Cobhama z roku 1973) a tenorsaxofonista Lance Bryant (Wynton Marsalis). Jde o kolekci 12 standardů v rozpětí od swingu po hard bop, čili o takový, a velmi svěží průřez moderní jazzovou historií…