Nedávno se uskutečnil první ročník jedinečného hudebního festivalu Dobršská brána (reportáž zde). Zakladatelem a dramaturgem této brány do světa jiné hudby je hudebník MICHAL HRUBÝ, kterému se hned napoprvé podařilo přivést do maličké jihočeské obce opravdovou špičku evropské improvizované hudby. Zároveň je on sám výtečným saxofonistou a klarinetistou, zakladatelem mnoha progresivních formací, včetně kvinteta Prázdné hory jsou plné větru a deště. Ten v červnu vystoupil dokonce s legendárním americkým kytaristou Garym Lucasem a v Dobrši samozřejmě nemohl chybět. V loňském roce se skupinou Květovaný kůň, čili se zpěvačkou a flétnistkou Zuzanou Hanzlovou, hráčem na harmonium Jardou Svobodou (Traband) a kontrabasistou Petrem Tichým, natočil Hrubý skvostné a půvabné album „Ztracené písně“. To obsahuje písně, které zkomponoval na texty Norberta Frýda „terezínský“ skladatel Karel Reiner a byly určeny židovským dětem jako náhrada zakázaného vzdělávání. Autor byl později deportován do Osvětimi a v závěru války naštěstí utekl z pochodu smrti…
Nejen o tom, ale také o své cestě k lidové hudbě a jazzu vypráví v našem rozhovoru Michal Hrubý (plus židovská anekdota jako coda)!
Jak festival Dobršská brána vůbec vznikl?
Já jsem do Dobrše přijel poprvé v říjnu 2015, když jsem tady hrál s Jardou Kořánem na vernisáži. Krásná akce, krásné místo. Bylo to tehdy víc na podzim, takže krajina mně učarovala. Galerista Ivo Kraml (z dobršské galerie Co Co – pozn.J.H.) mluvil o slepicích, že v Dobrši je Ko Ko, takže ta vesnice je celá pro slepice. Vloni v květnu jsem hrál s Aničkou Romanovskou (spoluhráčka z kapely Prázdné hory jsou plné větru a deště – pozn.J.H.) na nějaké jeho akci v Praze a on zase mluvil o těch slepicích. A já jen tak prohodil: Dobršské slepice, to zní jako skvělej název pro festival. A Ivo na to: Tak ho vymyslete. A já: Dobrá, beru vás za slovo! A protože to opravdu myslel vážně, začal jsem přemýšlet, jak ten festival pojmu, aby to nebyl jen jeden z mnoha českých festivalů alternativní hudby. To nejsem nechtěl, byť by to bylo asi nejjednodušší. Každopádně jsem to chtěl postavit na mých oblíbených muzikantech, kteří u nás ještě nehráli. A ten název festivalu jsme nakonec zvolili jiný, více symboličtější. Vždyť jsem tady ještě žádnou slepici neviděl. (smích)
A jak ses dostal k těm zahraničním osobnostem?
Znám už je dlouho z nahrávek ECM a tak. Pamatuju si, že jsem se před nějakým časem díval, co třeba dělá Garth Knox, když odešel z Arditti kvaretu. Později jsem si uvědomil, že by to mohl být ten pravý pro festival, který chci udělat. A Økland je prostě Nor, a já norskou muziku mám moc rád. A ten Guy, to už je legenda a věděl jsem, že má nový duo se svou manželkou a kombinujou barokní hudbu s free-jazzem. A to bylo přesně ono, co jsem si představoval, aby na festivalu zaznělo.
Co má společného barokní a lidová hudba s jazzem, notabene free-jazzem a volnou improvizací?
Lidová hudba je postavena na improvizaci, tedy opravdová lidová hudba. Lidoví muzikanti nemají nic nacvičený, jako třeba dechovky. Opravdová lidovka, třeba cimbálovka nebo hudecká muzika, je v podstatě improvizované hraní, byť na dané téma. A barokní hudba se sem do Dobrše také hodí, vždyť ten kostel je barokní, i když jeho původ je raně gotický.
Což se naplno potvrdilo. Jsi spokojen? Jak bys ohodnotil první ročník?
Považuju ho za velmi povedený. Všichni muzikanti hráli úžasně. Bylo dost poučný Knoxe, Homburgerovou, Guye a Nory vidět nejen hrát, ale i to, jak se chovají mimo pódium. Oni ráno vstali a začli cvičit na nástroje. Nikdo z nich se nechoval nijak nafoukaně, byli na ostatních koncertech a vždycky zašli za muzikanty, aby je pochválili. Samozřejmě, oni mají štěstí, že nejsou Češi. My musíme před koncertem pít pivo a i jinak dávat najevo, že to máme na háku.
Letos byly společným jmenovatelem strunné nástroje. Máš už nějaký nápad ohledně příštího ročníku?
Ještě nevím. Myslel jsem si, že by příští ročník mohl být klarinetovo-saxofonový, ale možná se toho nebudeme držet. Uvidíme.
Jsi velmi činorodý muzikant. Vrátil bych se na začátek toho všeho. Ty jsi absolvoval filozofickou fakultu…
Neabsolvoval, vyhodili mě.
Aha. A proč?
Nechodil jsem na zkoušky, tak se dalo čekat, že mne vyhodí.
Nechodil jsi na zkoušky proto, že jsi začal aktivně jako muzikant?
On za to mohl spíše takový ten studentský život, který mi zabránil chodit na zkoušky. (smích.)
Ale muzice ses začal už věnovat, ne? Zakládal jsi různé kapely…
První kapela byla už na gymplu, to mi bylo 16,17, a jmenovala se Svéřepé prase. Byli v ní mí spolužáci. Hráli jsme takový ten klasický garážový bigbít.
Takže ty jsi v téhle době byl pouze bigbíťák? Nebo už tě lákal i jazz?
Byl jsem opravdu jen v tom bigbítu. Pamatuju se, že jsem měl takové období, kdy jsem měl doma deset kazet. Na třech byly koncerty Psích vojáků, na třech Půlnoc, na třech Garáž a na tý desátý jsem měl Stouny.
Kdy jsi začal objevovat jazz a vůbec improvizační hudbu a world music?
Když jsem přišel do Prahy na vejšku, tak se pochopitelně Svéřepé prase rozpadlo. Ale na fildě byla spousta muzikantů, takže netrvalo dlouho a vznikl Neočekávaný dýchánek. My o nějakým world music neměli ani tušení, lidovou muziku nám komunisti zprotivili. Ale na první zkoušku přišel Martin Dolenský (pozdější televizní režisér, který letos na jaře tragicky zahynul při autonehodě – pozn.J.H.), který měl hrát na bubny a zpívat, ale ukázalo se, že sice zpívat umí, ale na bubny hrát neumí, a navíc ani žádný neměl. Taky vydržel jen pár zkoušek. Ale pro můj další muzikantský vývoj byl nejdůležitější. Na tu první zkoušku totiž přinesl kazetu Pogues, pustil nám ji, a před námi se otevřel úplně nový svět! V ten den jsem skončil s bigbítem. A nezůstal jsem jen u irských lidovek. Začal jsem hltat folklór, world music, poslouchal jsem rozhlasové pořady Petra Dorůžky, byl jsem v tom celý devadesátý léta až po uši. Bylo to úžasné objevování. Dneska si člověk klikne a má to jako na talíři, ale tenkrát jsme to neměli. Takže od té irské muziky jsem se začal systematicky prokousávat jinou hudbou. Když je ta irská lidová muzika tak dobrá, tak může být dobrá i jiná lidová hudba. A tak jsem objevil klezmer, hlavně Klezmatics, to byl šok. A protože tuhle muziku často dělají jazzoví hudebníci, tak jsem začal poslouchat i jazz a poté i vážnou hudbu.
Proč jsi nakonec odešel z už rozjeté kapely? Měl jsi nutkání založit jinou?
To bych ani neřekl. Já jsem v podstatě konzervativní člověk, který nemá rád, když se dějí změny. Ale furt se nějaké dějí a často je způsobuju já sám. To směřování Neočekávaného dýchánku mi bylo už asi těsné, nebo co, a tak jsem založil kapelu Kapitán Kajman. Hráli jsme písničky Greenhorns, a taky Armstronga, bylo to dost divoký. To byl rok 1995, jeden velký mejdan. Nakonec to vydrželo až do roku 2008. Pak jsem chtěl udělat free-jazzový trio, ale nějak to nešlo, a skoro rok jsem nekoncertoval. Znal jsem se s Honzou Schneiderem, novinářem a taky bubeníkem (hrál třeba v Plastic People Of the Universe – pozn.J.H.), toho jsem do tria chtěl, ale byl až z Havlíčkova Brodu. V tu dobu jsem hrál jako klarinetista v ochotnickém divadle a protože jádro souboru bylo na Vysočině, měl jsem to náhle blíž k Honzovi. Když jsme spolu hráli poprvé, bylo to, jako bychom spolu hráli třicet let. A protože znal kontrabasistu Petra Tichého, vzniklo konečně to vysněné trio. Pojmenovali jsme ho Jazz Khonspiracy. Od té doby hraju hodně s Petrem Tichým, zakládali jsme další formace, dokonce jsme měli nedávno koncert i v duu.
A teď ke kapele Prázdné hory jsou plné větru a deště. Ty máš rád zenovou poezii? A vůbec, hodně čteš?
Všechny moje kapely mají nějaký literární předobraz. Neočekávaný dýchánek je první kapitola z Hobita, Kapitán Kajman je knížka od Karla Maye…
To neznám…
Tam se Vinnetou zúčastní námořní bitvy. Doporučuju. Fakt ostrý! (smích nás obou) No, a Prázdný hory jsou plné větru a deště, to je výbor z korejské zenové poezie, který vyšel v DharmaGaia (v roce 2002 – pozn.J.H.). Ten název je skvělej. Ta kapela měla dlouhou anabázi vzniku a formování, to by bylo na dlouhé povídání. To hlavní ale přišlo v roce 2014. V Pardubicích je nějaká kolonie finských domků (byla postavena na přelomu 40.a 50.let v městské části Ohrazenicích – pozn.J.H.) a obyvatelé slavili, takže chtěli nějakou finskou kapelu a já hrál s Finem Esko Mäkinenem, tak jsme tam jeli a přidal se k nám ještě Hearn Gadbois. Moc se nám to hraní ve třech povedlo, takže jsme pokračovali dál. Jeden koncert s náma odehrál Mirek Posejpal na violoncello, jenže pak nechal muziky, takže s náma nějaký čas hrál Vlasta Matoušek a pak přišla Anička Romanovská. Ta byla pro kapelu jasná. Jako poslední se objevil Seizan Kenji Osako. Všichni ti cizinci jsou už skoro naturalizovanými Čechy a Moraváky.
Věnuješ se také židovské hudbě. Kdo objevil Karla Reinera? Ty?
Ne. S ním přišel Pavel Straka (m.j.dramaturg pražského klubu Rybanaruby – pozn.J.H.). Dělal o něm nějaký pořad a pak němý film a chtěl, abych něco od Reinera zahrál. Přiznám se, že jsem o něm do té doby neměl ani tušení. Pavel po mne chtěl instrumentální hudbu, a tak jsem se dostal ke hře Esther (divadelní hra E.F.Buriana, k níž v Terezíně složil Reiner hudbu – pozn.J.H.). Písničky přišly až poté. Pavel mi přinesl cyklus Květovaný kůň, což jsou písničky pro děti. A tak vznikla kapela, která se Reinerově písničkové tvorbě hodlá věnovat nadále. Teď zkoušíme jeho cyklus ještě předválečný, jmenuje se to Listopadové popěvky. Krásný věci, úžasný texty.
Nemohu se nezeptat: Proč myslíš, že židovští umělci tvořili a tvoří tak nádherná díla? Čím myslíš, že to je? Je to v té tíze? V utrpení? Neustálým ohrožením jejich existence?
Možná je to osud. Nevím. Nějak jsem nad tím ani nepřemýšlel. Možná je to jako v tý židovský anekdotě. Roubíček se modlí: Panebože, pět tisíc let jsme tvůj vyvolený národ. Nemohl by sis už konečně vybrat někoho jiného?
To je výborná tečka za tím naším rozhovorem. Děkuju a držím palce!
(Foto: archiv Michala Hrubého)