Sága rodu komponistů – díl 5. Ivana Loudová

Sága rodu komponistů – díl 5. Ivana Loudová

IvanaLoudova1Sice by podle zásad společenského chování měla žena dostat přednost, takže skladatelka měla Ságu rodu komponistů zahajovat, ale tímto portrétem totiž můj seriál opravdu vrcholí; IVANA LOUDOVÁ je jedna z mála vysoce ceněných žen-skladatelek v současné světové hudbě! A album v edici Composer Portraits, vydané díky agilnímu Hudebnímu informačnímu středisku v Praze, to nejen potvrzuje, ale posluchač si takto i uvědomí, v čem se skrývá její výjimečnost – ačkoliv ve své tvorbě uplatňuje modalitu a techniky tzv.Nové hudby, je srozumitelná, žensky senzitivní a schopna všeobjímající empatie. Tedy atributů ve výrazivu soudobé hudby čím dál vzácnějších…

Ivana Loudová se narodila 8.března 1941 v Chlumci nad Cidlinou. Studovala skladbu u těch nejpovolanějších pedagogů – posuďte sami: nejdříve na pražské konzervatoři u Miloslava Kabeláče, poté na hudební fakultě AMU u Emila Hlobila a v umělecké aspiratuře (1972) opět u Kabeláče, přičemž rok předtím získala stipendium od francouzské vlády, takže studovala v Paříži u Oliviera Messiaena a André Joliveta, a současně absolvovala stáž v experimentálním studiu Pierra Schaeffera v oboru elektroakustická hudba! Od roku 1992 působí sama jako vysokoškolský pedagog (pražská HAMU), v roce 1998 jí pak vyšla stěžejní kniha pod názvem „Moderní notace a její interpretace“. Ale ještě předtím (1993) obdržela prestižní Heidelberskou uměleckou cenu za celoživotní dílo!

Album na ploše více než 75 minut obsahuje šest sice výrazově neobyčejných, ale hluboce sdělných kompozic. Orámováno je orchestrálními skvosty. V úvodu zní „Sinfonia numerica per orchestra da camera“ (11:06), zkomponovaná na objednávku Pražského jara 2006 k 250.výročí narození W.A.Mozarta a v koncertním provedení Pražského komorního orchestru (bez dirigenta). „Pro mne to byl čestný, ale velmi náročný úkol,“ vyjádřila se skladatelka, „vždyť k Mozartově genialitě a velikosti už nelze nic víc přidat…“ Nakonec se nechala inspirovat Mozartovým zaujetím čísly, algebrou, numerologií; čísla spojená s Mozartem (datum narození i smrti, důležité cesty, pobyty, setkání, premiéry) transformovala do rytmicky a výrazově dramatického hudebního proudu, ústícího do meditativního konce. Skladba v onom napjatém střetu tvůrčí průzračnosti a osudové zatěžkanosti životem bere až dech… Závěrečný „Dvojkoncert pro housle, bicí a smyčce“ z roku 1989 představuje dvacet minut vrcholného posluchačského zážitku. Živá nahrávka z roku 2008 skýtá excelentní výkony sólistů – Ivana Ženatého a Olega Sokolova – a také kolektivních smyčců v podání Roxy Ensemble pod taktovkou Marko Ivanoviče. Výsostně melodická linie houslí se snoubí s rytmickým mystériem až rituálních bicích nástrojů buď v duetech či sólových partech, přičemž smyčce souznějí či reagují v dialogu nebo trialogu. Takto úchvatný hudební proud pak v závěru vygraduje pomocí drtivě hutného ostinata. A zakončený samozřejmě bouřlivými ovacemi posluchačského auditoria…

A mezi ataky těchto zvukových monolitů vás pohladí i vzruší niterné skladby pro sólové nástroje. „Zapomnětlivý anděl“ (2012) je šestiminutová inspirace kresbou Paula Kleea k jeho básni „Jásoty“, jejíž instrumentální virtuozitu svěřila skladatelka klarinetistovi Karlu Dohnalovi. Z výtvarného umění čerpá i následující kompozice z téhož roku – „Milosrdný samaritán“ s podtitulem: „Pro bicí nástroje a varhany, před obrazem Jana Zrzavého“ (11:32). Varhany (Drahoslav Gric) a bicí (Oleg Sokolov) zde vytvářejí vzrušující kontrast mezi vznešeným a pozemsky lidským; střídá se niternost, pokora, jas a hravost s rituálním proudem čehosi, co člověka přesahuje… „Canto solitario“ (9:10), napsaná pro soutěž Pražského jara 2003, je určena pro změnu sólovým houslím – a Roman Patočka se tohoto neobyčejně náročného partu, vyžadujícího vyzrálou kulturu tónů a smysl pro výraz, zhostil na výbornou. Elektroakustickou tvář Ivany Loudové pak představuje třetí část (16:28) z cyklu „Planeta ptáků“, napsaná v tomto případě pro flétnu a elektroniku (2009). Cyklus je věnován, jak lze vytušit, památce Oliviera Messiaena, a na živé nahrávce z Olomouce 2013 hraje Lenka Kozderková – vznosně, průzračně, oslavně, mysticky, s čirou radostí a nadějí; ve smyslu skladatelčiných slov: „Snad někde daleko ve vesmíru planeta ptáků skutečně existuje. Žije tam i svatý František a možná i Olivier Messiaen…“

Ivana Loudova: Air for bass clarinet and piano (1972)