Rozhovor s PETREM MARKEM, jazzovým nadšencem, propagátorem, producentem, vydavatelem a znalcem české a newyorské jazzové scény.
Cítíte se být jazzovým mecenášem?
Abych se přiznal, tak jsem o tom takto moc nepřemýšlel, snažím se totiž soustředit na jiné věci než jsou peníze – to bych se asi hudbě v dnešní době věnovat nemohl. Máte ale pravdu, že tomu tak v posledních x letech de facto je a souvisí to hlavně se změnami v hudebním průmyslu. Pro mě je zřejmě nejvíce důležité, že je to hudba, kterou mám opravdu rád, že ji můžu podpořit a ve finále z toho mít třeba i radost.
Změny v hudebním průmyslu? Jakého charakteru jsou ty změny?
Tak to je velmi zajímavé, poměrně dost široké a zároveň citlivé téma. Na úvod je třeba zdůraznit, že těch věcí, které ovlivňují hudební průmysl, je samozřejmě mnoho a neobjevily se jen v posledních letech. Vyberu jen některé z nich. Nejvíce se samozřejmě skloňuje prodej, resp. dnes spíše neprodej hudebních nosičů, od kterého se mnohé odvíjí. Trend poklesu jejich prodejů je dlouhodobě patrný již od doby, kdy byla zpřístupněna PC vypalovačka (CDR) veřejnosti… Dále je, a to nejenom u nás, jasně vidět odklon některých velkých vydavatelských domů od vydávání nových titulů. Většina z nich nyní žije z archivů, občas něco opráší… Jedou prostě na jistotu a chovají se v této nelehké době především ekonomicky, čemuž se ve finále nemůžeme moc divit. Vydávání nových titulů se jim prostě stále více nevyplácí a tlak majitelů na efektivitu, a přeneseně také i managementu, je čím dále silnější. Logicky tak zde přenechávají raději iniciativu menším labelům… Mění se vlastně vše z klasického marketingového mixu, jak jsme ho znali v minulosti – vedle distribuce hudby, také propagace, produkt, atd. … Jak jsem již řekl, je toho samozřejmě více. Některé věci jsou společné pro celý svět, některé již ne – bohužel se některé z nich u nás také dost zanedbaly (např. opožděné zahájení prodeje digitální hudby, které se nám může těžce vymstít)… A pak: vlastně se dlouhodobě na jedné straně technika stále zdokonaluje (a de facto zdražuje), protože je zde pochopitelný důraz umělců, producentů atd. na kvalitu zvuku nahrávky. Na straně druhé koncoví posluchači poslouchají komprimované soubory (nejčastěji .mp3 v mizerné kvalitě) na nekvalitních přístrojích. Takže se ta investice do kvalitního zvuku u vetší části posluchačstva vlastně míjí účinkem…
Není to paradox? Copak si to ti „výrobci hudby“ nedokáží spočítat?
Tak to je zajímavá otázka… Ano, na jedné straně jde technika a její možnosti stále nahoru a všichni zúčastnění, včetně muzikantů, chtějí logicky co nejlepší současnou kvalitu. Na té druhé straně, jak už jsem zmínil, se často ta samá hudba poslouchá v kvalitě tomu neodpovídající. I když je to spíše případ popu a rocku a jim blízkých žánrů, tak ten trend dlouhodobého snižování kvality přehrávání hudby je vlastně od dob vinylu stále klesající. Je to paradoxní, nedává to vždycky asi úplně smysl, ale je to tak. Myslím si, že to souvisí také s tím, jaké jsou nyní ve společnosti priority a hodnoty a jaký život nyní v západní kultuře žijeme…
Přesto mám pocit, že jazzová hudba, ale týká se to též progresivního rocku a soudobé vážné hudby, získává stále více posluchačů. Hustota koncertů tomu alespoň napovídá. Nevrací se hudba vlastně ke svým kořenům, a to k živému provedení, přímému kontaktu s posluchačem?
Ano, souhlasím. Myslím si, že je tento vzrůstající trend v posledních letech patrný nejenom ve Spojených státech (v NYC jsou často vyprodané koncerty i v méně známých klubech), ale i v Evropě. Potěšitelné je, že jazz a další „okrajové“ styly hudby zaujaly i mladší generaci u nás. Domnívám se, že tím tak reagují na hudbu, kterou je možné slyšet hlavně z komerčních rádií a tím se i proti tomu vymezují… Přímý kontakt s posluchačem je hodně důležitý. Je jasné, že jej vyhledává snad každý hudebník, protože se nedá ničím nahradit.
Některé vaše vydavatelské počiny vznikaly v zahraničních studiích. V čem jsou tato studia lepší? Je to jen dokonalejším vybavením? Nakolik je důležitý lidský faktor právě při samotném nahrávacím procesu a následném mixu a masteringu?
Důvod, proč některé naše nahrávky vznikly v zahraničí, je ryze pragmatický. Často tam samotný umělec v daném místě bydlí, nebo tam např. zakončil koncertní šňůru. Prostě se více vyplatilo, případně dávalo větší smysl točit v tu chvíli tam…Obecně si nemyslím, že jsou nahrávací studia v zahraničí zákonitě lepší – u nás jsou v oblasti jazzu cca 2-3 srovnatelná s těmi opravdu nejlepšími. Spíše než o samotném vybavení těchto studií jde o zručnost lidí, kteří tam pracují. Možná je tam někdy v New Yorku lepší nástrojové vybavení studií, ale to nehraje vždy takovou úlohu. Nedávno jsem dělal pro ČRo Vltava rozhovor se špičkovým světovým varhaníkem z NYC Brianem Charettem. Ten uvedl, že nejlepší zvuk desek, které kdy nahrával, mají dvě nahrávky, které vznikly shodou okolností u nás. Ví, o čem mluví, protože nahrával v nejlepších studiích v USA a hraje také s těmi nejlepšími muzikanty střední generace. Možná teď některé lidi zklamu, ale za nejdůležitější považuji hlavně to, jak lidé umí hrát, jak je projekt celkově připravený, jejich sehrannost a jak si spolu muzikantsky i lidsky rozumí. Teprve potom nastupuje samotný „náběr“, mix a mastering (v tomto pořadí dle důležitosti). A aby toho nebylo málo – z historie víme, že řada nejlepších jazzových desek historie nemá úplně ideální zvuk, přitom se stále prodávají a mnozí na ně přísahají. Je to také trochu alchymie, která ne vždy sepne…
Zmínil jste New York, mekku amerického jazzu. Jste považován za znalce této scény. Jak byste ji našim jazzovým fanouškům popsal?
V NYC je současná scéna opravdu široká a zajímavá. Někteří muzikanti mladší a střední generace jsou tam již hvězdy, ale u nás jsou téměř neznámí. Je tam obrovská konkurence výborných hráčů prakticky z celého světa, muzikanti hrají v několika projektech najednou, aby se uživili… Moc se tady o nich bohužel nepíše, nedají se koupit některé desky a moc často u nás v ČR nekoncertují, a je to škoda (dramaturgové se, až na výjimky, bojí někoho zajímavého a u nás méně známého pozvat, aby ve finále na jeho koncert přišli lidi a nebyl to prodělek). Ta scéna je opravdu pestrá, a proto je těžké vybrat pouze pár jmen. Bylo by jich poměrně hodně a určitě bych také na někoho zapomněl, a to bych nechtěl. Snažím se je postupně, v rámci možností, představovat v pořadu „Velké jablko“ o současné newyorské scéně, který na měsíční bázi v úterý vysílá Český rozhlas Vltava. Většinou se s hráči setkávám v klubech v NYC, také při jejich koncertování v Evropě a v posledních x letech také při některých projektech, kterých se účastním. Někdy se stane, že ten vztah přeroste ze vztahu pracovního ve vztah osobní a jsem tomu rád. Od některých muzikantů z vyprávění vím, že se tam nepěstují tak blízké osobní vztahy ani mezi hudebníky navzájem. Nemálo z nich mi prozradilo, že mezi jejich kamarády často nepatří Američané, ale lidé z Evropy, Latinské Ameriky, apod. New York je opravdu tvrdé město, a to i pro samotné Američany…
Díky vám mohl v New Yorku nahrávat desku Najponk s Ondřejem Pivcem a Gregorym Hutchinsonem, která pod názvem It´s About Time získala v roce 2010 žánrovou cenu Anděl. Dělal jste produkci – mohl byste čtenářům přiblížit, jaké to bylo natáčet v New Yorku a jak jste získal tak slovutného bubeníka, kterým Hutchinson bezesporu je?
Myšlenka na natočení zmíněného alba uzrála v únoru 2009, kdy se Najponk po více než dvouleté pauze vrátil k hraní. Tehdy jsme se v jedné kavárně v centru Prahy dohodli na natočení této desky v New Yorku (točilo se v Accoustic Studio pod dohledem zkušeného Michaela Brorbyho), a to včetně nástrojového obsazení. Tehdy jsem ještě ani stoprocentně nevěděl, že kompletní deska v obsazení Fender Rhodes, hammondky a bicí se doposud nenatočila… Najponk si vybral jako spoluhráče na hammondky svého bývalého žáka z „Ježkárny“ Ondřeje Pivce, který se v té době čerstvě usadil v NYC. Spolu se dohodli na osobě bubeníka, a tím se nakonec stal Gregory Hutchinson, kterého jsme všichni uznávali. Greg je excelentním newyorským bubeníkem – to se také potvrdilo ve studiu, kde zahrál famózně. Kontakt a vyjednávání o nahrávání proběhl přes Gregovu managerku. Repertoár Greg jako jediný předem neznal – byl složen ze standardů (plus jednoho blues a tradicionálu), které ale mají téměř všichni američtí jazzmani hluboko pod kůží. Gregory patří mezi ně, ty standardy samozřejmě znal. Zahrál vše na poprvé, bez chyby a s velkým přehledem. Za necelé dvě hodiny si balil bubny…
Co vás nakonec vedlo k tomu, že jste založil vlastní label New Port Line?
Vydávání desek jsem neměl v úmyslu, všichni víme, jak to v dnešní době s prodeji hudby je, a tím nemyslím jen jazz. Byla tak trochu souhra určitých událostí, které se za poslední cca 4 roky udály, a vyvinulo se to tak nějak postupně. Asi hlavním impulzem byl úspěch zmíněné desky „It’s About Time“ a také další nabídky z tuzemska i ze zahraničí, které následně přišly. Ale nad tím vším je moje celoživotní vášnivá láska k hudbě, hlavně jazzu.
Kolik titulů jste již vydal a na které se můžeme v dohledné době těšit?
V loňském roce, který byl prvním rokem činnosti, jsme vydali tři tituly, které byly většinou v mezinárodním obsazení a natočeny v USA. Proto proběhly u těchto CD vždy dva křesty – jednak v „hlavní“ zemi, kde frontman žije (USA, Dánsko), tak i následně v Praze. Pro letošní rok je připraveno 6 nahrávek, z toho jsou již 4 kompletně hotové. Dalo by se jich vydat i více, poptávka, a to nejen z ČR, ale i z Evropy a USA, je poměrně značná. Kapacitně to ale zatím nezvládneme a budoucnost ukáže, jak se to vyvine dále…
A můžete je ve stručnosti představit?
Prvním vydaným počinem bylo poslední album Libora Šmoldase společně s jeho kvartetem, které bylo natočeno v USA, a to po šňůře, která probíhala na východním pobřeží Spojených států. Jak název „18 Days. 2000 Miles.“ napovídá, že to nebylo zrovna malé turné. Na tomto CD se také poprvé objevuje legendární saxofonista Booby Watson, a to v jedné skladbě „Moanin´ “ ve formě „živého“ bonus tracku, kterou kvarteto nahrálo během jejich společného vystoupení na jazzovém festivalu v Severní Karolíně. Na tuto spolupráci s Bobbym Šmoldasův kvartet navázal studiovou nahrávkou, která vyjde letos v létě a křest CD proběhne v rámci prestižního festivalu PROMS 1.7.2013 v pražské Hybernii. Následoval autorký titul „Pawel Wlosok-Mike McGuirk-John Riley: Jubilee Suite – Live At the Grey Eagle“. Zajímavostí této desky je nejenom účast legendárního bigbandového bubeníka Johna Rileyho, ale také to, že byla nahrána živě „po staru“ – tj. žádný multitrack, bez jakýchkoliv zásahů, pouze na jeden vintage stereo mikrofon – a teprve následně moderně smíchána a zmasterována.Třetím titulem byl autorský debut Luboše Soukupa s názvem „Beyond The Borders“, který natočil v Kodani žijící český saxofonista se svým skandinávským kvartetem a v některých skladbách soubor rozšířil i uznávaný český kytarista David Doružka.
A ony další novinky?
Vedle zmiňované desky „Libor Šmoldas Quartet with Bobby Watson: Intuition“ to bude deska Ondřeje Štveráčka s jeho mezinárodním kvartetem, které je v některých skladbách rozšířeno až na sextet. Dále v USA natočená studiová deska Pavla Wlosoka s jeho americkým triem a speciálním hostem, známým tenorsaxofonistou Joelem Frahmem, a deska amerického pianisty Skipa Wilkinse (tento americký pianista byl v loňském roce hostujícím profesorem na brněnské JAMU – pozn. autora) s jeho mladým, českým kvartetem. Plus některé další, které si zatím nechám jako překvapení pro všechny jazzové příznivce…
Nemůže mne nenapadnout následující otázka: Jak těžké je pro českého jazzmana, potažmo producenta a vydavatele, získat pro svůj hudební a vydavatelský projekt americkou hvězdu první velikosti?
O tom by měl asi každý český jazzman, producent či vydavatel, kterého se to týká, vyprávět sám za sebe. Vím totiž, že na to mají různí lidé různé názory… Moje dosavadní zkušenosti jsou ve většině případů pozitivní, i když přístup jednotlivých muzikantů se značně liší. Je to způsobené hlavně tím, že v USA funguje jazzová scéna dost odlišně například od té české (nebo i dalších zemí v Evropě, se kterými mám nějakou zkušenost či referenci, jako je např. Skandinávie, Španělsko, Německo a další). Je to také do jisté míry otázka nabídky a poptávky. Záleží nejen na finančních podmínkách, ale i na dalších aspektech každého případu, jako je například zajímavost projektu, načasování, hráčská úroveň muzikantů, se kterými by na desce hráli. V neposlední řadě také na osobních kontaktech, vazbách a zkušenostech – ty například hrají velmi podstatnou roli…
Váš rozhlasový pořad na Vltavě, který je věnován newyorské jazzové scéně, se jmenuje Velké jablko. Proč zrovna tento název?
Jak asi mnozí lidí ví, město New York má již mnoho let zažitou přezdívku „The Big Aple“, tedy „Velké jablko“. (Mimochodem – již méně známý je ale důvod k tomuto názvu, kterým je tvar města New York, v půdoryse připomínající tvar jablka.) Jsem rád, že mi Český rozhlas dal prostor k tomuto tématu, protože je to scéna velmi zajímavá, ale jak jsem řekl, v našich zeměpisných šířkách o ní máme v posledních x letech neúplné informace. Doufám, že se nám podaří tento handicap aspoň trochu zmenšit. Za tento prostor bych chtěl tímto Českému rozhlasu ještě jednou poděkovat. Kdyby se tak k němu připojila i jiná veřejnoprávní a tištěná média! Mohli by se tak hlavně neanglicky hovořící zájemci dozvědět něco více. Jazz je krásná, i když náročná hudba, často láska na celý život. Nyní se nachází na stoupající vlně zájmu, především u mladší generace, a bylo by fajn toho využít.
To bezesporu. A doufejme, že ony tolik potřebné a zároveň proklínané peníze nebudou hlavním určujícím faktorem pro šíření tak nádherné, a jak napsal v jedné své básni Václav Hrabě, „absolutně nerozumné a nerentabilní“ hudby. Děkuji vám za rozhovor a hodně štěstí ve vašem snažení!