Návraty do šperkařství Hevhetia IV. - Fujakova teorie otřesu a odrazu

Návraty do šperkařství Hevhetia IV. – Fujakova teorie otřesu a odrazu

K nejfrekventovanějším umělcům vydavatelství Hevhetia patří bezpochyby JULO FUJAK, celým jménem prof. PhDr. Július Fujak, PhD. Skladatel a interpret experimentální hudby, hudební estetik, vysokoškolský pedagog, kulturolog, postmodernista, semiotik a organizátor nonkonformního hudebního, uměleckého a vědeckého dění. Jeho hudební i publicistické dílo je obdivuhodně rozsáhlé.

Fujak patří také k legendám slovenské rockové alternativy. Nyní (konkrétně 26. června) Hevhetia vydává k 35. výročí vzniku kysucké kapely Teória Odrazu (zkráceně TO!) dvojalbum! První disk obsahuje dosud nenahrané studiové skladby, které se nevešly na eponymní LP (Globus International 1991, v reedici na CD u Hevhetie, 2011), druhý pak tvoří remastrovaný archivní záznam koncertního provedení z roku 1992 v DKPJ Čadca (původně vydaný v limitované edici na MC, Kysucký hudobný kabinet 1996). Projekt zachycuje kapelu TO! opravdu v TOp formě.

Ale ještě než se tomuto dalšímu pozoruhodnému počinu labelu Hevhetia budu věnovat, vrátím se k Julovi (nezakrývám fakt, že jej považuju za přítele) komplexněji…

Každé faux pas je poučné, bez něho se člověk také neposune…

Julo je neoblomný hudební experimentátor, který vnímá a tvoří hudbu jinak, než většina tvůrců. Když jsem v roce 2015 recenzoval jeho projekt „Various Comprovisation“, užil jsem výraz slepá ulička a otazník. Julo to přijal jako legitimní názor, byť se mohl cítit dotčený. Od té doby jsme přestali být známí, ale stali se z nás přátelé. Přátelé, kteří spolu diskutují. A já se významně posouval dopředu, odkrýval dosud netušené mimohudební souvislosti (komprovizace, akuzmatika, konceptualismus atd.), jež pro mne učinily hudbu největším zázrakem na světě. Julo obohatil můj život posluchače, notabene recenzenta zásadním způsobem! Ostatně leccos z našeho diskusního jiskření je patrné v rozhovoru, který jsem s ním vedl před pěti lety; vyšel zde.

Drobničky pro ušní jednotky

Poprvé jsem o Julovi psal před deseti lety, a to ve druhé části seriálu „Hudební klenoty ze šperkařství Hevhetia“, kde jsem si všímal jeho nahrávek z let 2007-2010. Bohužel jsem ale neměl k dispozici jednu z nejzásadnějších nahrávek! Tou je bezesporu „Julius Fujak & The California EAR Unit: transPOPsitions! – intermedia wrestling. Live in L. A.“, jež vyšla v roce 2006. Julo, který tu hraje na piano, el.klávesy a bicí, se tu stal hostujícím členem slovutného souboru The California EAR Unit, zaměřeného na interpretaci novátorské soudobé hudby! Přidal se tak k plejádě výtečných amerických instrumentalistů; aktuálně to byli Amy Knoles (perkusivní nástroje), Dorothy Stone (flétna), Vicky Ray (piano), Robin Lorenz (housle), Erika Duke-Kirkpatrick (violoncello) a Phil O’Connor (klarinet, tenorsax). Kromě půlhodinového záznamu vystoupení v Redcat Theatre v Los Angeles (28.9.2005) je tu ještě audio z nitranského koncertu (30.11.2005) – soubor v Nitře setrval při svém rezidenčním pobytu celý týden! – dále rozhovory pro rádio i spousta psaných informací. Vystoupení je spíše intermediální; je to směs hudby, semiotické hry a ve finále jakéhosi wrestlingu, tedy aranžovaného zápasu, jež osvětlují promítané titulky s výroky francouzského filozofa Rollanda Barthese. Zjevují se bizarně upravené klipy Eminema, Scooter, Michaela Jacksona či Robbieho Williamse coby obrazové partitury, na něž aktéři spontánně reagují. Soubor, který získal mnoho zkušeností s improvizací (díky interpretaci děl Cage, Stockhausena, Zappy, Frithe atd.), působí hravě, bezelstně, neobyčejně vřele.

Julius Fujak & The California EAR Unit: transPOPsitions!

V roce 2008 vyšlo také retrospektivní album, a to v podobě CD+kniha, které mi taktéž uniklo. Je zde 23 drobniček, které Julo nahrál kupříkladu s Vicki Ray (z výše zmíněného The California EAR Unit), Mariánem Vargou, Peterem Grahamem, Jozefem Luptákem či kapelou tEóRia OtraSu. Esence hudebního dobrodružství bez hranic…

Psal jsem o Julových nahrávkách často. A nesmírně rád. V jeho obdivuhodném portfoliu nechybí snad nikdo zásadní z evropské, potažmo světové progresivní scény. Stačí si ho tu zadat do vyhledávače. Najdete ho tady i pod jménem TJ Vjuga. Také jeho publikační činnost je bohatá; měl jsem tu možnost napsat o dvou objevných publikacích.

Ne:Bo:Daj aneb Developery bodaj!

Na Jazzportu ale dosud chyběla zmínka o projektu Ne:Bo:Daj. Toto trio tvoří kromě Jula Fujaka (klavír, zpěv, baskytara, kytara, zvukové objekty, rádio) Jana Ambrózová (zpěv, housle, citara), jinak etnomuzikoložka specializující se na tradiční instrumentální hudbu Slovenska, a akordeonista Andrej Pleštinský, hrající na italský bajan. Hevhetia vydala jejich druhé album „Leter to develoter“ (2015). Jde o nápaditou slovní hříčku, mimo jiné upozorňující na nevybíravé způsoby mnohých developerů. Proto je na obalu fotografie staveniště Twins City v Bratislavě, jakési Ground Zero po zbourané Káblovce. Titulní kompozice, ale s použitím výrazu developer, je pak melodramem na text básníka Michala Habaje, který s obrovskou intelektuální vervou apeluje na imaginárního developera jako na člověka asociálního, duchovně okoralého a bezcitného. Bezmála šedesátiminutové album proto vykazuje koncepční tvar, ačkoli je hudebně různorodé. Je rozděleno (ač v podobě CD) na stranu A a B, jež rozdělují 16 tracků přesně na polovinu; ta první je více autorsky písničková či s adaptacemi lidových písní, druhá přináší díla nebo aranžmá jiných skladatelů, včetně jejich hostování na nahrávce. Album se vyznačuje radikálnějšími průniky do soudobé vážné hudby, včetně cageovsky aleatorní, přičemž ona dráždivá a mnohdy neuchopitelná směs abstrakce, dada, surreálna, volné improvizace a písničkářství zůstala pochopitelně zachována. Naopak, hudba tria je tady skutečně bezbřehá, prosta jakékoliv stylizace a úlitby většinovému posluchačskému vkusu. Přitom album drží pohromadě, působí sevřeně, není to kočkopsí dort, po němž by bolelo břicho… respektive uši.

Vedle Fujakových písní na různé texty („Klebeta“, „Nesmelo“, „Doživotie v koši“, „Kostolní myš“, „Bielučká“) zpívaných z větší části autorem a vyznačujících se výrazovou amorfností, jež do sebe dokáže vstřebat cokoli (třeba punk nebo hammelovský popěvek), zazní jedinečně uchopené slovenské lidové písně („Není dobré“, „Hore slnko, hore“). Jejich baladickou zpěvnost umí Ambrózová povznést nad všednost, obyčejnost, a přitom ji zachovat upřímnost a syrovost; nemluvě o instrumentaci, ta je vskutku objevná! Jenže trio se pustilo i do Charlese Minguse – na jeho slavnou pecku „Goodbye Pork-Pie Hat“ vystačili s klavírem, bajanem, rytmickým bubnem a sytým ženským zpěvem (s textem Joni Mitchellové; ta totiž v roce 1979 natočila album „Mingus“ jako poctu tomuto jazzovému géniovi).

Oné pestré sevřenosti, respektive sevřené pestrosti napomáhají samozřejmě hostující autoři a interpreti. V již zmíněném „Listu developerovi“ do svižné hudby, zašpiněné industriálními zvuky, recituje vlastní text Michal Habaj. Kompozice Ivana Achera „Na sluncích plátna“ (s českým textem J. A. Komenského) mně osobně evokuje hutný zvuk švédské ethno-rockové kapely Hedningarna; může za to Acherova elektronika, včetně zlomených beatů. Slovenská legenda, konceptuální umělec a skladatel Milan Adamčiak, přispěl hned dvakrát. „Transfigurazioni pre rozne nástroje“ byla vytvořena podle jeho grafické partitury; vedle autorova úvodního slova zde hostuje kytarista Ondrej Veselý. Ve Fujakově zvukové koláži „On Cage with AA“ pak pronáší slova vyznání (anglicky i slovensky) ke svému guru Cageovi; navíc se zde ozývají notně zahušťující digitální bicí americké perkusionistky Amy Knoles (ze souboru The California EAR Unit). Elektroakusticky minimalistický výlet vzhůru, „Kozmická elégia“, je poznamenán elektronickým kouzlením autora Jána Boleslava Kladiva. Album vyvrcholí vokální polyfonií „Hymnus za zlyhávajúcu lásku“ Martina Burlase s doprovodem rádiových vln a šumů.

TO!

Jak jsem v úvodu předzaznamenal, Julo na sebe upozornil i jako svéřepý rocker. Jeho zásnuby s rockovou hudbou, samozřejmě ale notně alternativní, se začaly odvíjet na plný plyn v roce 1988 v kapele Teória Odrazu. Na vrcholu pak stanul hlavně jako bubeník v skupině OTRAS v letech 1995-1998. Tu založil společně s dalším členem Teórie Odrazu, kytaristou a zpěvákem Peterem „Varso“ Varsavíkem, který byl autorem repertoáru. Stačili vydat jedno jediné album, ovšem stojí za to! Pod poněkud ironickým názvem „Kysucký postindustriál“ ale nečekejte žádné pulzující chrupavky (tedy drtivou hudbu a´la Throbbing Gristle), ale dunajský alternativní rock, nasáklý punkem, undergroundem a art-rockem. A stejně tak zní i loňské, na Hevhetii vydané album „Lájv in Prág“, jež obsahuje deset písní zaznamenaných na koncertě v pražském klubu Kaštan dne 28. ledna 2022, kde se kapela po dlouhých dvaceti letech (!) opět sešla, a to v původní sestavě: Peter „Varso“ Varsavik (zpěv, kytara, autor písní), Julo Fujak (bicí, zpěv, aranže), Jožo Hruška (bezpražcová baskytara) a David Šubík (klávesy, elektronika).

Také legenda Teória Odrazu alias TO! se vrátila v stylu Stephena Kinga, tj. dala o sobě pořádně vědět. Čerstvé dvojalbum v první části „…a basta fidli?!“ obsahuje dosud nevydané kousky, z nichž některé pocházejí ještě z období rané sestavy vystupující pod názvem Basta Fidli (1987/88), V hudebním studiu se tak po desítkách let opět sešli Peter „Šteko“ Štekláč (zpěv, polnice), Julo Fujak (baskytara, klávesové nástroje, bicí, kytara, cimbál, zpěv), Peter „Varso“ Varsavik (el. kytara, hlas), Vlado Šustek (bicí), Edo Fujak (el. kytara) a Zdeno Pastva (bicí, zvukový design). Po csudaiovském antré „Umrel klaun“ s cimbálem evokujícím cembalo se na posluchače vyvalí nářezový bigboš („Skaličil som komára“), něco blues („Zabíjačka“), zeppellinovský hard rock („Je mi zle“, „Zavraždený zemiak“ – unplugged), art-rocková kvazilidovka s hammondkami („Klebeta!“), výbušná alternativa („Zajačie ústa“), ozve se dokonce vojenská dechovka („Dobrovoľne nasilu“), polnicí zašpiněný šanson („Tu“) a jako bonus hodně freakový kus „Operace kytaristy“. Ten odkazuje k bizarní stejnojmenné performanci TO! z počátku devadesátých let a účinkují na něm jako hosté nejen Jan Boleslav Kladivo (který se mimochodem podepsal pod zvukovou kvalitou všech Fujakových alb pro Hevhetii!), ale také osobnosti české alternativní hudební scény Mikoláš Chadima (tenorsaxofon) a Vladimír Merta (banjo).

Druhou část projektu tvoří remastrovaný archivní záznam koncertního vystoupení z roku 1992 v DKPJ Čadca, zachycující TO! ve vrcholné formě. Kromě kmenových členů J. Fujaka, Štekláče, Varsavika a Šusteka tu hrál jako host bubeník Richard Rybníček (z kapely Bez ladu a skladu). Nutné je také zmínit palčivě bizarní humorné texty, včetně zhudebněných básní Petera Milčáka, Pavola Suržina, Jiřího Dědečka či Alana Alexandra Milnea, autora Medvídka Pú.

A tady už duní a řeže pořádně nabuzená rocková alternativa, sycená směsí komičnosti, nemilosrdně brutální lascivnosti, exaltovanosti až hysterie, ne nepodobná nové vlně s nestárnoucím obsahem. Je tu také několik písní z prvního disku, a ty mají naživo hutnější, dravější podobu, leckdy až nepříjemně (myšleno opravdově) naléhavou a punkově nevybíravou. Za všechny budu jmenovat „Zavraždený zemiak“, zde vskutku na plné pecky (má také delší stopáž – 5:27), s eruptivní baskytarou, vypjatou hádkou mezi plantovským zpěvákem a vybuzenou kytarou, posléze se strhujícím, ostře naježeným kytarovým sólem a dechberoucí gradací…

Doufejme, že s plánovanou hibernací vydavatelství Hevhetia neustane Fujak s realizací nových projektů. Přiznám se, že si to ani jinak nedovedu představit!