V průběhu prosince a ledna vydal nesmírně pracovitý nonkonformní hudební tvůrce JULO FUJAK na značce Hevhetia další dvě alba. K jeho předchozím dvěma loňským projektům „Hypianosis“ a „transVAXitions“ tak přibyly tituly „Transparent Sculptures“ a s legendární kysuckou kapelou Otras „Lájv in Prág“…
Album zvukových fotek
V srpnu 2020 jsem na Hevhetia Showcase/JazzBus v Košicích slyšel Fujakovu přednášku o tzv. sonické fotografii (píšu o tom zde); na totéž téma přednáší také na své domovské Katedře kulturologie FF UKF v Nitře. Novinka „Transparent Sculptures“ přináší vskutku nekonvenční hudbu v podobě vzrušující fúze kompozičních a komprovizačních postupů s terénními soundartovými nahrávkami rúzného prostředí (Jaderské moře, park v Piešťanech, Nová synagoga v Žilině, zchátralý cukrovar v Rimavské Sobotě apod.). Některé skladby jsou volně inspirovány konkrétními hudebními a intermediálními díly Milana Adamčiaka, Júliuse Kollera, La Monte Younga a Mariána Vargy. Celé album je pak věnováno vzpomínce na Julova otce Jána Fujaka, který zemřel 12.října 2022.
Fujak v souvislosti s titulem alba „Transparent Sculptures“ cituje legendárního francouzského výtvarníka Marcela Duchampa, který na malý kousek papíru napsal pouhou tuto větu, jež v podstatě definovala současný sound art: Hudební socha: Zvuky se objevují a mizí v různých bodech a tvarují tak zvukovou sochu, která trvá. John Cage poukázal pak na fakt, že Duchamp byl pravděpodobně prvním umělcem, který naznačil, že hudbu lze vnímat primárně nikoli v časových, ale v prostorových souřadnicích. Pro Fujaka to ale byl pouze prvotní impuls, neboť jeho sochy jsou neviditelné, plynoucí v neustále proměnlivém dění.
Pozoruhodné album otevírá „Water for Purgatory“, čili „Voda pro očistec“. Dedikována je památce Michala Reisera, který vloni ve věku 33 let podlehnul rakovině. Byl to Fujakův student kulturologie, jeden z nejtalentovanějších vůbec. Dynamické vlny lahodně zvukoboreckého ambientu ozvláštňují kytarové a violové drony Davida Kollara a Samo Smetany, stejně tak útržky tónů flétny Mikoláše Chadimy.
Dvojdílná skladba „La Mer“ je inspirována grafickými partiturami a notacemi intermediálního umělce Milana Adamčiaka (1946-2017), mezi nimiž je také pocta stejnojmennému symfonickému dílu Clauda Debussyho; ostatně k Adamčiakovi se Fujak hlásí jako ke svému zenovému mistrovi. První část („Mer la nuit“) explicitní zvuk moře uvozuje houstnoucí, až mysteriózně ambientní oceán, ve kterém plavou akordeon Petera Katiny, saxofon Nikolaje Nikitina a el.kytara Miloše Železňáka. Druhá část „La vie dans(e) la mer představuje elektroakustickou masu plnou tajemné hloubky, v níž se noří klavír Martiny Janegové, housle Jany Ambrózové a bicí Martina Kukučky. Posléze se vynoří vokál Gabriely Vermelho a elektronika je posílena Jánem Boleslavem Kladivo s laptopem.
Jedenáctidílná zvuková suita s podivným názvem „ÚÚÚ-FFF-ÓÓÓ“ odkazuje ke konceptuálnímu dílu „P.O.P U.F.O.“, jež vytvořil výtvarník a neoavantgardista Július Koller (1939-2007), též zakladatel UFO galérie Ganku ve Vysokých Tatrách. Jednotlivé části představují miniatury, které jsou založeny na terénních nahrávkách doplněných akustickými a elektronickými nástroji formace HYPIANOSIS+ ve složení Július Fujak alias TJ Vjuga (baskytara, perkuse, hlas), Martina Janegová (piano), Nikolaj Nikitin (sax, elektronika), Miloš Železňák (el.kytara, elektronika) a Martin Kukučka (bicí). A tak tu zní třeba jazz-noise („Intro“), ambient („Strom“), minimalismus („Outro“), nejčastěji však nejrůzněji kombinovaná a intenzivní musique concrète (např. „Detské ihrisko“, „Stolný tenis“, „Amfiteátr“, „Lampa“).
Následující „Cockroach Lure“ (Návnada na šváby“) je až dětsky hravá, bláznivá, v pravdě šaškovská, to vše rozpuštěno v hustém ambientním proudu; však tu dětské hlasy i potrhlý zpěv (kdo jiný, než Petr Nikl!) znějí. Její vznik spadá již do roku 2019. Ještě o rok starší je „Power of Silo“, elektroakustická, místy zvukově až drásavá, každopádně ale pozoruhodná skladba vzniklá site-specific volnou improvizací s nepřeslechnutelným vokálem a houslemi Gabriely Vermelho.
A je tu skladba nejen s pouhou dedikací, ale jde přímo o cover: „La Monte 1960 #9“. Jedna jediná zvuková linie, ta nejminimalističtější, nejdronovější, přesto nesmírně vzrušující, mysteriózní, dle Fujakových slov sónická štěrbina do nekonečného vesmíru. Samozřejmě se vztahuje k hudebnímu novátorovi La Monte Youngovi, zakladateli amerického minimalismu. Kromě Fujaka s baskytarou hranou smyčcem, syntezátorem a elektronikou tu účinkuje Peter Katina s transmutovaným akordeonem. Tento track je ostatně součástí mimořádného projektu česko-slovenských hudebníků s titulem „La Monte Young Hommage 2022: Composition 1960 #9“, kde z popudu Michala Kořána a jeho digitálního labelu Blue Lizard zní tato ikonická kompozice ve 22 provedeních. Kromě Fujaka a samotného vydavatele tu figurují např. David Kollar, Alex Švamberk, Orloj snivců, Tomáš Mutina a Jan Faix.
Jako bonus je na „Transparent Sculptures“ připomenuta dialogová improvizační tvorba Fujaka s fenomenálním Mariánem Vargou v předělávce jejich majstrštyku „Žľtá lalia“, zde „Duo II. – Yellow Lilly“. Píšu o tom ostatně v recenzi alba „Hudobné happeningy“, jež obsahuje živé archivní nahrávky z let 2001 a 2002, kdy Varga koncertoval s Fujakovým souborem tEóRia OtraSu…
Otras v Kaštanu
Druhé album, které ale vyšlo jen v digitální formě (ovšem slušel by mu vinyl!), představuje Fujaka jako nekompromisního rockera. Jeho zásnuby s rockovou hudbou, samozřejmě ale notně alternativní, začaly na plný plyn v roce 1988 v kapele Teória Odrazu. Na vrcholu pak stanul hlavně jako bubeník v letech 1995-1998 ve skupině OTRAS. Tu založil společně s dalším členem Teórie Odrazu, kytaristou a zpěvákem Peterem „Varso“ Varsavíkem, který byl autorem repertoáru. Stačili vydat jedno jediné album, ovšem stojí za to! Pod poněkud ironickým názvem „Kysucký postindustriál“ (v reedici i s bonusy vydal v roce 2020 label Vlna Records) ale nečekejte žádné pulzující chrupavky (tedy drtivou hudbu a´la Throbbing Gristle), ale dunajský alternativní rock, nasáklý punkem, undergroundem a art-rockem.
A stejně tak zní i album „Lájv in Prág“, jež obsahuje deset písní zaznamenaných na koncertě v pražském klubu Kaštan dne 28.ledna 2022, kde se kapela po dlouhých dvaceti letech (!) opět sešla, a to v původní sestavě: Peter „Varso“ Varsavik (zpěv, kytara, autor písní), Julo Fujak (bicí, zpěv, aranže), Jožo Hruška (bezpražcová baskytara) a David Šubík (klávesy, elektronika).
„Dobrý večer, Praho!“ pozdraví Fujak a kapela rozbalí flák „Ideš!“ o tom, co budou muzikanti dělat v nebi, když tam není kořalka (ovšem v pro nás bizarně znějícím kysuckém nářečí). Vyostřená kytara, sound se blíží Rocku v opozici. K androši má pro změnu blízko „Bota“. Každá píseň se od té předchozí liší sice jiným výrazivem, ale jejich společným jmenovatelem je syrovost po všech stránkách, tedy i po té textové. Źádné líbivosti libové, voňavé, voňavoučké, jen libůstky páchnoucí a páchavé, jež místy zvedají ze židle. Kapela prostě s chutí a nelítostně šlape; zvláštní absolutorium si samozřejmě zaslouží hlavní tahoun Varsavik. Jeho kytara je tu punková („Záchod“), onde víc alternativní („Tato“) či art-rocková („Chorá žena“). Moc se mi líbí zvukové podivnosti („Lodička“), emoce a špetka psychedelie („Obloha“), grungeová síla kysucké pseudolidovky „Popolnica“ a asi úplně nejvíc „Idú, idú“ (nejdelší track alba – 6:22) s lyrickým antré, proměnlivou dynamikou, mocnou gradací, zahuštěnou varhanní jíškou, a textem byť odlehčeným, ale přesto husinotvorně zpodobňujícím lidské utrpení („Idú, idú vešať sa na stromy… Idem za nimi, nesem si tam periny…“). Album uzavírají „Gerbery“ na lidovou notečku, art-rockově vystavěné, s hostujícím Mikolášem Chadimou se saxofonem.
Tuto dvojrecenzi věnuju kamarádovi, kolegovi a souputnikovi PETRU SLABÉMU. Ten 9.února ráno podlehl ve věku 59 let těžké nemoci. Ještě před měsícem právě o Fujakovi a jeho hudbě svým nezaměnitelným, skvělým způsobem psal… :((
