Fujakovy nekompromisní improvizace ve slepé uličce?

Fujakovy nekompromisní improvizace ve slepé uličce?

zvuk
100
obal
100
hudba
60
87

Slovenský label HevHetia nedávno vydal naprosto ojedinělé hybridní album, jehož součástí je muzikologická publikace, vydaná v Helsinkách, zde v pdf formátu; autorem obého je JÚLIUS FUJAK. Album se zove „VARIOUS COMPROVISATIONS“, kniha pak „Texts On Music (and) Semiotics“…

Fujaka jsem již tady dvakrát představil, takže jen dodám, že v roce 2004 získal titul PhD, když na půdě FF UKF v Nitře obhájil dizertační práci na téma „Tvorivosť hudobného vnímania“. O rok později spolupracoval v Los Angeles s komorním tělesem The California EAR Unit. V roce 2007 dosáhl titulu docent v oboru Estetika a od té doby působí na Katedře kulturologie Filozofické fakulty Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře, kde přednáší o semiotice hudby a problematice nezávislé kultury. V roce 2010 byla v Praze premiérována jeho akusmatická (t.j.elektroakustická) kompozice „Petrophony“ a poté byla prováděna po celém světě.

Sémiotika by se dala shrnout do prosté otázky Co hudba vyjadřuje? Základem semiotiky je znak a jeho význam; sama hudba je ale podle mnohých muzikologů znakem, který nic neoznačuje. Také klasik Leonard Bernstein byl kritický k současným aspektům domnělé schopnosti hudby vyjadřovat mimohudební obsahy (literatura, výtvarné umění apod.). Hudba jsou především emoce, nálada, krása či ošklivost. Na druhé straně filmový režisér Andrej Tarkovskij nijak neskrýval svůj bezmezný obdiv k hudbě jakožto k nejdokonalejší formě uměleckého vyjádření. Ne, nebojte se, nemíním tady rozebírat různé semiotické směry; jen ještě doplním, že Fujakovo album mi v tom jasno taky moc neudělalo…

cover Various-ComprovisationsNecelých 50 minut stopáže alba „Various Comprovisations“ je tak akorát, aby to bylo ještě únosné. Je to prostě kláda, vyjádřeno lidově; dávka nekompromisních improvizací, jež daly vzniknout pěti skladbám, které kladou na posluchače opravdu vysoké nároky. To by samo o sobě nebylo na škodu, kdyby nebyly tolik zahaleny do podivností a mnohdy do prvoplánovosti použitých prostředků. Třeba v úvodní kompozici „Nitrianske Atlantídy“ z roku 2013 Fujak hraje nejen na preparované piano a syntezátor, ale také na kostěnou okarínu a použije též 4500 let starou urnu s černým vulkanickým pískem z ostrova Santorini, což mělo pravděpodobně evokovat bájnou Atlantidu. Nevím, připadá mi to příliš okaté; má takový znak širší platnost? Pro mne třeba je zcela falešný, neboť si myslím, že pokud vůbec onen ztracený kontinent existoval, pak nikoli ve Středozemním moři. A takhle bych mohl rozebírat každou Fujakovu skladbu. Vím, že vznikaly často jako vedlejší produkt jistého komplexnějšího uměleckého procesu, ale ten mi nahrávka nemůže zprostředkovat – týká se to např. „Worldless“, tzv. nonverbální korespondence mezi Fujakem a španělskou intermediální umělkyní a výtvarnicí Ludiviane Allegue, jež proběhla v roce 2010. Fujak ji pak zpracoval do dvou částí, „(by my blood)“ a „(it´s all about water)“ – zní tu klavír, přičemž Fujak využívá též strun a korpusu, ve druhé části samozřejmě také zvuky vody, třeba z koupelny při koupání malé dcerky Johanky, zazní též cimbál a směsice lidských hlasů (rodiče a dítě). Ale voda, pokud by to všechno mělo být o ní, je také nositelem zkázy, utrpení a smrti. V čem je ten znak tedy nosný?

back coverNeměl bych se ptát, měl bych poslouchat. Jen poslouchat ty zvuky a občasné průniky do aleatorní soudobé hudby, jako je tomu v případě „Oxoxoxo“. Jde o separovaný výřez z komprovizace „On Cage With AA“ z letošního alba „Leter tu develoter“ tria Ne:Bo:Daj, kde s Fujakem hraje houslistka Jana Ambrózová a akordeonista Andrej Pleštinský; v této nahrávce hostuje americká perkusionistka Amy Knoles, obsluhující taktéž laptop. Její elektronické ruchy a vrypy do atonální akustické změti působí znepokojivě, až děsivě. Stejně tak ale mohla ta skladba vyznít radostně, vřele…ne, zařekl jsem se, že se ptát nebudu, tak jen pokrčím rameny. Stejně tak nepochytitelně na mne působí „Pištolńík – ovocie rajských stromov špehujeme“ (název je sympaticky dadaistický), což je výňatek ze společného akusmatického projektu Fujaka a Jána Boleslava Kladiva pod názvem „Klesajúce klenby“; tady je ale ona neukotvenost sympatická, vzrušující, zprvu omamně křehká, posléze hutná a emotivní. Spojení elektronika a klavír tady zafungovalo, i když se to mohlo jmenovat jakkoli. Album vrcholí skladbou „Pseudotic Encore“, již s Fujakem (preparovaný klavír, rádio) stvořil australský houslista a zvukoborec Jon Rose v letech 2009 a 2014. Je inspirována tématem pseudo, a to tak, jak to definovala legenda avantgardní hudby Chris Cutler: virtuální, digitální svět vlastně vytváří jakousi zombie culture…To je sice chvályhodné, ale z hudby obou to nijak nevyčteme. Že by Bernstein měl přece jenom pravdu?

Julius Fujak: By My Blood (answer to Ludivine Allegue)