Živly jsou hlavním tématem debutového autorského alba OSKARA TÖRÖKA s prostým názvem „Oskar Török Sextet“. 19. června jej vydal slovenský label Hlava XXII. A jde o jedinečný počin!
Trumpetista a skladatel Oskar Török patří ke zkušeným instrumentalistům a improvizátorům, který ale dosud byl ve službách jiných, i když samozřejmě patřičně oceňovaný. Rodák z východoslovenského Humenného, žák polského velikána Piotra Wojtasika při studiích v Katovicích spoluvytvářel výtečné nahrávky československého uskupení Vertigo, včetně alba „Nic“ z roku 2022. V témže roce nahrál znamenité album s Michalem Ratajem „Letters From Sounds“. Podílel se na experimentálním projektu Sato-San To, spojující jazz s elektronikou, či na vpravdě svobodném a živelném projevu polské formace Wojtek Mazolewski Quintet, jenž se představil také na královéhradeckém festivalu Jazz Goes To Town. A tak dále…
K fenoménu „polský jazz“ se ostatně v jednom nedávném rozhovoru vyjádřil takto:
Dlouhá léta jsem strávil v Polsku a musím říct, že tam je jejich přístup k novému jazzu úplně jiný. Je tam velká tradice chodit na koncerty, takže posluchači jsou vzdělaní a hudebníci tam mohou zahrát takové věci, které by zde nestrávil skoro nikdo.“
K tuzemskému jazzu pak poznamenal poněkud nelichotivě:
U nás se spíše jde vstříc posluchači, ale tak hloupým způsobem. Hraje se dokola totéž a za umění se považuje něco, co ani není umění, jen je to opakování stále něčeho téhož dokola. A může to být jazz, klasika, cokoli. Pokud se hudba nerozvíjí, jen kopíruje, co je jako světové, zůstat v tom a myslet si, že to už je umění, je velká brzda v hudbě, ale i v životě.“

Oskar Török Sextet
Mohlo by se říci, že si Oskar Török těmito slovy ušil na sebe onen příslovečný bič. Posluchač o to přísněji bude jeho nahrávku posuzovat. Ale naštěstí to z jeho strany nebyla jen prázdná slova. To album je příkladem bohaté tvůrčí fantazie, nápaditých melodií i bezmezných improvizačních schopností. A to všech aktérů Törökova sexteta. Pro mne obrovským překvapením je vokální výkon zpěvačky Simony Hulejové; svůj hlas se širokým rozpětím používá jako další nástroj, kterým umocňuje, a to opravdu progresivně, netuctový výraz sexteta. Ten ještě tvoří Nikolaj Nikitin (klarinet, basklarinet, soprán a tenor saxofon), Ľuboš Šrámek (klavír, el.piano), Juraj Griglák (kontrabas, baskytara) a Matheus Jardim (bicí).
Více než šedesátiminutové album otevírá „Tuki-ťuk-ťuk“, chytlavá skladba s výrazným melodickým motivem (však také posloužila jako singl ještě před vydáním desky) a se sólem trubky, jež zní tak trochu jako od Arveho Henriksena. (Však se k němu Török hlásí jako ke svému největšímu inspiračnímu zdroji v současnosti.) Páteří alba je trilogie „Krútenie“ (I.-III.) a cyklus živlů „Zem, voda“ (I.-III.) a „Oheň, vzduch“ (I.-IV.).
„Krútenie I.“ s tepající rytmikou odkazuje k Milesi Davisovi poloviny 60. let, navíc s maupinovským basklarinetem a hancockovskou klavírní jízdou. „Krútenie II.“ je syceno bublající baskytarou a čubčím funky umocněným el.pianem, propletenými dechy a soulovým vokálem plným emocí. „Krútenie III.“ s archaickým analogovým zvukem plave v nujazzovém spodním proudu, občas se to rozhoupe kontrastem mezi dmoucí rytmikou a vlídnou melodičností, načež v minimalistickém tepu to pak celé vyvrcholí.
„Zem, voda I. a II.“ snoubí ambientní zvuk trubky s rozvolněnou rytmikou, „III.“ má naopak odpich.
„Oheň, vzduch I.“ se chvěje témbry, jež naplňují jímavý motiv, dvojka je postupně zahušťována, aby v navazující trojce vyhřezly šťávy emocí a zemitost vokálu evokující folklórní vášeň. „Oheň, vzduch IV.“ rozehrává spirituální meditaci s duchem baroka (hlavně díky úžasnému vokálu Hulejové).
Kolekci 16 skladeb dotváří zbylých pět rozměrnějších tracků. Více než osmiminutový „Natan“ doslova vře hustotou, proměnlivou dynamikou a plazmatickou rytmikou, přičemž klavírní sólo má navíc mysteriózní nádech. „Bobo“ zní jako vzývání něčeho obtížně zachytitelného; je tu patrný silný vliv soudobé vážné hudby, a to hlavně v proměnlivosti struktury. Ve skladbě „Dobrú noc, Saraswati!“ se mísí nadýchanost ambientu s ponorem za perlami tónů a vzepětím k intenzitě sól piana a trubky. (Sarasvatí je védská bohyně, matka řek, hinduisty považovaná za bohyni učenosti, umění, řeči a písma.) Meditativní rozvolněnost v „Ľuboško“ se pojí s estetikou soudobky a syrovou skotačivostí folklóru. Album uzavírá „Vankrúšik“, prostoupený vzletnou jímavostí melodie a napětím z rozvolněnosti prosycené vokálem.
Takových nahrávek v srdci Evropy vzniká opravdu poskrovnu!