VERTIGO – Nic (Animal Music 2022)
Nejdřív vám řeknu, co na novém albu Vertiga takřka neuslyšíte: vypjatá a expresivní sóla kteréhokoli z šesti nástrojů. A s výjimkou skladby Příběh č. 2 vlastně ani sólové chorusy, tak typické pro moderní jazz postbopové éry. Jmenovaná skladba album defacto otevírá a zároveň je svou stopáží 6:48 z desky druhá nejdelší. Začíná rovným rytmem bicích a po chvíli nastoupí první téma v unisonu dechů a bezeslovného vokálu, aby se záhy přelilo do dalšího motivu v polovičním houpavém rytmu. Přes něj se přelévá chorus tenorsaxofonu a nová vlna zvuku je pak načata dronem varhan, k němuž se vzápětí přidává variovaný úvodní rytmus a atmosférická trubka. V tomto módu skladba plynule dopluje ke konci.
Příběhovost a zvukové vypravěčství jsou naprosto typické pro celou desku a posouvají ji tak téměř do oblasti scénické či filmové hudby. Ne náhodou se kamarádce, které jsem album pouštěl, vybavila během poslechu jedinečná titulková hudba Zdeňka Lišky že seriálu Třicet případů majora Zemana…
Nic je nicméně velmi pestré album, které už z takřka čistě jazzové tváře Vertiga z před dvaceti let zachovává velmi málo krom snivých nálad, velmi podobných skandinávským titulům z produkce labelu ECM. Zásadní jsou pro něj rozmanitost a spontánní, přímo dětská hravost, nastíněná už kratičkým Intrem, stejně krátkým Interludiem a závěrečným Outrem, kteréžto jsou kolektivními improvizacemi. Ona hravost (symbolizovaná i titulní fotografií Marcela Bárty) a až nakažlivá potěšenost se projevuje i ve volbě nástrojů, zejména v případě pianisty a autora dvou skladeb Vojtěcha Procházky. Vedle klavíru, na který často freejazzově perlí, tu hraje na Fender Rhodes, prastaré varhany Vermona, syntezátory a dětský akordeon. Rastislav Uhrik, autor skladby Trip, stojící na jeho kontrabasovém sólu, používá na albu převážně baskytaru, všichni členové také zpívají, ačkoli oproti minulým albům Daleko (2019) a Nononononininini (2016) tu chybí skladby s texty, interpretované trumpetistou Oskarem Törökem nebo cellistkou Dorotou Barovou. Marcel Bárta coby autor zbývajících osmi skladeb pak hraje na tenor a altsaxofon, Daniel Šoltis hraje samozřejmě na bicí a perkuse.
Ačkoli je v hudbě Vertiga už roky znát vliv newyorské avantgardy (Marty Ehrlich, Mike Formanek, John Zorn), víc než kdykoli dříve jsou tu hudební stopy hnutí Rock in Opposition (Henry Cow, Slap Happy) a britské Canterburské scény (Soft Machine nebo National Health). Vyvstává tak otázka, jestli je Vertigo pořád ještě jazz. Řekl bych že ano, jen se pořád jaksi vyvíjí a posouvá k novým horizontům a napadá mě i srovnání se zpěvným jazzrockem, jaký hrálo v druhé polovině 70. let Jazz Q Martina Kratochvíla. Každopádně je hudba Vertiga už dlouhé roky svébytná a originální a v neposlední řadě přináší melodie, které v hlavě zůstávají už po prvním poslechu (zde mimo jiné rozkošné tango Abubilla a hned následující Dál a dál a dál).
Zvuk nahrávky že studia Sono Records Doupě je tradičně bezchybný a dává vyniknout barevnosti zvuku československého sexteta, které je už po dvě desetiletí na špičce nejen našeho, ale minimálně i evropského současného jazzu s přesahem do soudobé hudby. Doporučeno všemi deseti!
