Je navýsost dobře, že festivalová dramaturgie nezapomněla ani letos na tradičnější podoby moderního jazzu. Takže v ulicích Hradce Králové a v noci pak v hudebním baru vybuchl v pátek 11.října brass band až jaderné energie a na pódiu kina hardbop ostrý jak břitva. Ale také fajnšmekr ctící avantgardu si přišel na své. A to v kostele…
Čtvrtý den 25.ročníku festivalu JAZZ GOES TO TOWN začal ovšem netradičně – saxofonovou hrou (Magdalena Ebba Pavlíčková) do ústí okapové soustavy s chrličem. Ten sice v Galerii moderního umění chyběl, ale každý si ho jistě domyslel. To vše se dělo před obrovským plakátem s logem festivalu. Název performance zněl Victory Nox Art Division Team: Tribute To Antoine-Joseph Adolphe Sax. V průběhu performance a projevu spíkra se propojovaly dosud netušené souvislosti mezi signifikantním nástrojem jazzu, saxofonem, a životními prožitky jeho vynálezce na hranici se smrtí, také s chrličem, jakýmsi zlosvodem (rozuměj: hromosvodem na zlo). A odtud již vedla přímá cesta k festivalu Jazz Goes To Town, pro jehož brunnerovskou éru tvořil výtvarné artefakty spiritus agens královéhradeckého uměleckého života Milan Langer, český Andy Warhol, jenž po vzoru newyorské platformy Factory založil za hluboké totality sdružení umělců všeho druhu pod názvem Victory Nox Art Division Team. (Letos v Galerii moderního umění v Hradci Králové mimochodem proběhla na jaře první jeho velká retrospektivní výstava.) Tleskám takovému propojení minulosti s přítomností, a snad i budoucností festivalu. Nemohu totiž skrývat obavy o budoucnost, když nové vedení města zkrouhlo finance pro nekomerční kulturní akce, a tím pádem i pro Jazz Goes To Town…
Od Galerie moderního umění vedly kroky jazzofilů centrem města společně s mezinárodní brass-jazzovou úderkou The Zebra Street Band z Amsterodamu. Mnozí spořádaní hradečtí občané byli evidentně zaskočeni takovou pouliční kulturou, ale negativně se nijak neprojevovali, jak tu bývá zvykem. (Až při večerním koncertu v Bio Central přivolali Policii ve jménu večerního klidu, ale koncert skončil těsně před příchodem hlídky.) Sexteto vypalovalo jeden flák za druhým, včetně standardů, ale i popových či rockových hitů. Byť uchopených živelně, s plnou vervou, bez pokory, byli jsme svědky té nejupřímnější, nejlidštější hudby. Protože ve své roztančenosti na ulici, v prostoru, kde se lidé mohou konečně cítit volně, na sebe taková hudba bere až rituální podobu. Byla to oslava svobody. Mnozí z nás si to přece pamatujeme, ne? Že jsme ještě před 30 lety nemohli vylézt na ulici, aniž by nás věčně nekontrolovali esenbáci či jejich přitroublí pomocníci a nesledovaly ostříží zraky uličních výborů… Tři saxofonisté (mezi nimi slovutný John Dikeman s barytonem), trombonista a dva perkusisté s naprostou samozřejmostí mísily africké a karibské rytmy s hardbopovými sazbami a spontánností neworleánské dechovky. V Náplavce pak v nočních hodinách zněli více jako nějaké skupenství okolo Alberta Aylera…
Byli jsme takto dovedeni (a poté odvedeni k Biu Central, kde probíhal večerní program) ke kostelu, ke Sboru kněze Ambrože. Zde se uskutečnilo vystoupení dua Michael Moore/Ziv Taubenfeld. (Oba mimochodem hráli den předtím v septetu Ziv Taubenfeld´s Full Sun.) Byť pouze čtyřicetiminutový, patřil tento festivalový set k tomu nejlepšímu, co jsem v souvislosti s volnou improvizací v poslední době slyšel. Dva klarinety, či basklarinet a altka, nic víc nebylo třeba. A v úvodu repliky zvonů, jež jsou vystaveny uvnitř prostého sakrálního prostoru (který nikoli náhodou slouží často jako výstavní síň). Dvojice zahrála osm skladeb, dlouhých tak akorát, aby se již zbytečně neopakovala a účinek neředila. Kompozičně byly jen zlehka nahozeny na papír, takže zbývalo hodně prostoru pro naprosto svobodné vyjádření (často free-jazzové estetiky) každého z aktérů pomocí netradičních výrazových prostředků a technik. Především Moore pustil svoji fantazii na pastvu. Některá silná témata byla ale rozepsána do not, takže jsme se mohli nechat unášet také nádhernými souzvuky a vzletnými oblouky melodií se silným spirituálním nábojem. Vydržel bych je poslouchat celou věčnost…
Jak už jsem výše uvedl, Bio Central se zaplnil hutným hardbopem. Každá z účinkujících kapel byla ale jiná. Ovšem co měly společného, byla přítomnost ženského elementu za pianem… Britské kvarteto Binker Golding´s Band vycházející hvězdy Binkera Goldinga, breckerovsky laděného tenorsaxofonisty, zde představilo svoje debutové album „Abstractions of Reality Past and Incredible Feathers“ (na jehož recenzi se můžete těšit v brzké době). V České republice vystoupil Binker zcela poprvé, ale možná si některý z jazzových fanoušků povšiml úspěchů dua Binker and Moses, jehož dvojalbum „Journey To the Mountain Of Forever“ bylo vyhlášeno Nejlepším britským jazzovým albem roku 2017! Ovšem to šlo o zcela jiný jazz; ten vycházel z free-jazzu a nu-jazzu. Se svým kvartetem sofistikovaně rozvíjí hlavní proud moderního jazzu vycházející z hardbopové estetiky 80. a 90.let v souvislosti s afro-beatově pulsující londýnskou scénou současnosti. Kvarteto výtečně pracuje s dynamikou a strukturou Binkerových kompozic, sólové chorusy mají vzrušující vývoj. Vedle plnokrevné, energií a plnou škálou emocí bohaté hry lídra, mne zaujala pianistka Sarah Tandy, jež zaskočila za Joea Armona-Jonese. Zpočátku jsem se domníval, že bude pouhým genderovým protipólem, ale ona se postupně rozehrála až do bopových výšin a Monk tam nahoře uznale pokyvoval hlavou. Moc se mi líbil kontrabasista Max Luthert (namísto avizovaného Daniela Casimira), což ale nemohu říci o bubeníkovi Samu Jonesovi. Hrál příliš nahlas, tvrdě, občas dokonce na hraně rytmické nepřesnosti, což bylo asi způsobeno jeho přílišnou snahou hrát co nejkomplikovaněji, nevím. Když se umírnil, pak kvarteto znělo až nadpozemsky, a přitom neztratilo nic z vnitřního pnutí, výrazového napětí a syrovosti…
Polský Wojtek Mazolewski Quintet šel na hardbop zase z pozice progresivního jazzu na straně jedné, na druhé pak z pohledu fusion osmdesátých let či současného power-jazzu. Není divu, když lídr kvinteta, basák Wojtek Mazolewski, prošel takovými kapelami, jako Paralaksa a dnes již kultovní Pink Freud, již založil. Pro našince je jeho současná kapela zajímavá také tím, že zde hraje trumpetista Oskar Török. Dalšími členy je výtečný tenorsaxofonista Marek Pospieszalski, který se nebojí ani free-jazzových divokostí (a stratosférické výšky jeho tenora byly vskutku dechberoucí), a klavíristka Joanna Duda, čerpající zhusta ze soudobé vážné hudby. Jejich muzika je pak směsicí všech možných jazzových ingrediencí, jež skladbu po skladbě míchají různě, svobodně, dle nálady svojí i publika. Ostatně o svobodě Mazolewski mluvil jako o nejdůležitější věci pro člověka, když uváděl strhující kompozici „PUNK-t Gdańsk“…
(autor foto: Ester Šebestová)
Přečtěte si všechny reporty Jazz Goes to Town 2019: