Architekt experimentální hudby aneb Pokus o malý portrét Ivana Palackého

Architekt experimentální hudby aneb Pokus o malý portrét Ivana Palackého

IVAN PALACKÝ (nar. 1967), civilním zaměstnáním architekt, patří k našim nejvýraznějším improvizátorům a zvukovým experimentátorům. Jeho unikátním „nástrojem“ je amplifikovaný jednolůžkový pletací stroj Dopleta 180, často používá také preparované diktafony, minidisk, nebo mu stačí obyčejná kytara.

Na tu ostatně „válel“, spolu s výrazově narativním, leckdy notně exaltovaným zpěvem, v druhé polovině osmdesátých a v první polovině devadesátých let v různých skupinách a projektech rockového charakteru, jež se pohybovaly mezi novou vlnou a progresivním, avantgardním rockem. Nejvýraznější stopu zanechal v kapelách Výkřiky břich a zvláště Sledě, živé sledě; v posledních letech se k této podivné rockové hudbě vrátil skrze jedinečné uskupení Pátí na světě. Před rokem vyšlo na značce Polí5 zatím poslední album skupiny „Jupiter Carousel“, kde již ale hostují tři přední osobnosti naší improvizační scény: Lucie Páchová, George Cremaschi a Tomáš Vtípil…

Architekt experimentální hudby aneb Pokus o malý portrét Ivana Palackého

A tímto „oslím můstkem“ jsem se dostal k Ivanu Palackému coby IMPROVIZÁTOROVI a ZVUKOVÉMU ČARODĚJI. V této souvislosti jsem ho tu již několikrát zmiňoval; např. jako člena Pražského improvizačního orchestru či tria Dörner / Palacký / Vrba. Vede si zvukový deník ze svých cest, v němž si zaznamenává útržky příběhů, podivné zvuky a rozmanité akustické úchylky. Ty pak často vkládá do svých sólových hudebních projektů a vystoupení. Volné improvizaci se naplno věnuje od roku 2002, od roku 2005 se jeho hlavní zálibou stala tvorba zvuků pomocí výše zmíněného pletacího stroje. Do jeho tvorby významně zasahuje také profese architekta.

Myslím, že pro mé hraní je charakteristické jakési intuitivní ´krájení času´ a snaha dojít vždycky do bodu, kdy nevím, jak celá věc funguje a kdy mě to vykolejí natolik, že tomu přestávám chtít přijít na kloub, a charakteristické je, že mi až tolik nezáleží na prostředcích, kterými tohoto stavu dosáhnu. A taky – z mé profese, architektury, pochází zájem o tektoniku hraní: proporce a poměry mezi jednotlivými částmi a o to nejtěžší: jakési podvědomě přesně umístěné ´body obratu´,které celou, většinou neuchopitelně plynoucí, zvukovou situaci mění a posouvají…“, vyjádřil se před časem Palacký.

Zmíníme se o některých obvzláště zajímavých projektech; nelze obsáhnout veškeré hudební aktivity Ivana Palackého, pokud to má být pouze článek a nikoli kniha…

V roce 2012 vyšla pozoruhodná nahrávka mezinárodního projektu Messier Objects. Pojmenovaného, jak známo, po astronomickém katalogu hvězdokup, mlhovin a galaxií sestaveném francouzským astronomem Charlesem Messierem. Obsahuje 110 objektů, které se označují M1 až M110 a jsou pozorovatelné ze severní polokoule malými dalekohledy či dokonce pouhým okem.

CD obsahuje dva tracky – čtyřicetiminutový „M1 Crab Nebula“ z vystoupení v pražském Divadle Archa dne 4.října 2011 v rámci festivalu experimentální hudby Babel Prague a šestnáctiminutový „M20 Trifid Nebula“ z vídeňského studia Christofa Amanna o den později. Jde o improvizace čtyř tvůrců různých národností. Vedle Ivana Palackého s Dopletou 180 a fotovoltaickými panely je to Klaus Filip z Vídně, jenž je vynálezcem a vývojářem softwaru LLOOPP s otevřeným zdrojovým kódem, tj. hudebním nástrojem v počítači, který umožňuje živou improvizaci. Japonec Toshimaru Nakamura používá již od poloviny devadesátých let jako nástroj mixážní pult bez jakéhokoli externího vstupu, jenž se tak stává sám o sobě zdrojem zvuku. Použití mixážního pultu tímto způsobem je inovativní nejen ve zvucích, které dokáže vytvořit, ale co je důležitější, i v přístupu, který tento způsob práce s mixpultem vyžaduje. Nepředvídatelnost nástroje vyžaduje rezignaci na systém a zvuky, které produkuje, což do hudby přináší vysokou míru neurčitosti a překvapení. Nakamura se tak stal průkopníkem nového způsobu improvizace, označované jako Electro Acoustic Improvisation. Andrea Neumann z Německa hraje na unikátní klavír; hudebnice se nechala inspirovat upravenou harfou Zeeny Parkins a navrhla klavír tak, aby se skládal pouze z ozvučné desky a strun. Na ty pokládá různé předměty každodenní potřeby jako jsou příbory, břitvy či mačkadlo na brambory. Na klavír hraje nejen prsty, ale také různými bubenickými paličkami a houslovým smyčcem. Zvuky jsou nahrávány kontaktními mikrofony a kytarovými snímači. Hudba na albu je charakteristická rozmanitostí a bohatou barevností, dynamikou a strukturou zvuků, jež se pohybují mezi ambientem, industriálem a noise; místy je to výlet někam až za zrcadlo zvuku, dobrodružný a opojný trip…

Klaus Filip & Ivan Palacký - Live at Školská 28, Prague

Dalším mezinárodním projektem je duo Ivan Palacký & Lukas Simonis a album „Smet Het Bew Erf Left“ z roku 2019. Simonis je nizozemský kytarista, hudební experimentátor a zvukový umělec. V Rotterdamu provozuje hudební laboratoř, spolupracuje s rozhlasovými stanicemi jako skladatel a tvůrce zvukového designu pro rozhlasové hry a kurátor radiofonních kompozic. Dvě rozměrné skladby na tomto CD vznikly improvizací na pletacím stroji Dopleta 180 a kytaru. Hudba je to místy drsná, neklidná, vypjatá, také ale ambientně rozmáchlá; výrazné jsou vlivy Musique concrète a field recordings, což polidšťuje abstraktnost nahrávky. A název alba? Odkazuje k intuitivním projevům během improvizace, kdy není vyloučeno ani použití náhodných slov do abstraktní zvukové struktury…

 

Love_me – takto svůdně se jmenuje trio, sestavené z výsostně improvizujících hudebníků, respektive hudebnic; vedle Palackého, který tentokrát nechal doma Dopletu a zní tu jeho hlas, terénní nahrávky a samply, zde slyšíme bicí nástroje Michaely Antalové a hlas, terénní nahrávky, citeru a elektroniku Lucie Páchové.

Antalová je Slovenka žijící v Oslu, kde studovala Norskou akademii hudby a nyní zhusta spolupracuje např. s Adryanem Myhrem; domů a do Čech se ale pravidelně vrací (Dunajská vlna, Mikoo, Arará, Ankramu, Pražský improvizační orchestr). Páchová je již čtenářům Jazzportu dostatečně známá jako zakladatelka uskupení Paliome a Talaqpo. Na albu „111.1“ z roku 2019 Love_me pracují výrazně z nehudebními prostředky, jako jsou odposlechnutá slova z terénu, naturální zvuky a drobné příběhy, deklamované Palackým, autorem textů. Zaznívají často terénní nahrávky Páchové z africké polopouště, jež se střetávají s úryvky Palackého zvukového deníku. Uhrančivé album!

 

Mezi četné sólové počiny Ivana Palackého patří „Rána“ (2020), kolekce devíti zpívaných, deklamovaných a různě zpitvořených zaříkávání usazených v jednoduchých rytmických vzorcích a zahuštěných atmosférou a zvuky brněnské Kounicovy ulice během roku 2016.

„Tato kolekce pochází z doby, kdy jsem večer co večer užíval cyklických vět jako vehiklu pro zpřehlednění jistých palčivých témat,“ prohlásil Palacký. „Nejedna z písní může se stát neocenitelným společníkem na invokační procházky. Zaříkávání lze v klidných dobách praktikovat pouze příležitostně. V koronavirové krizi ovšem jako když jej najdeš!“

 

Palacký také hojně spolutvoří se skladatelem a hudebníkem Peterem Grahamem alias Jaroslavem Šťastným. Jde o nesmírně zajímavou a inspirativní osobnost, což je ostatně očividné z rozhovoru, jenž tu byl vloni zveřejněn. Pokud někdo z vás sleduje rozhlasový projekt na ČRo – Vltava R(A)DIO(CUSTICA), možná slyšel jejich společnou kompozici „LAXLAXLAX“ z roku 2018, jež je poctou americkému minimalistickému básníkovi Robertu Laxovi (1915-2000), který poslední tři desetiletí svého života strávil na řeckém ostrově Patmos. Bezmála padesátiminutová zvuková stopa obsahuje tři vrstvy – improvizaci piana a pletacího stroje Dopleta 180, terénní nahrávku z vycházky na haldu Ema v Ostravě a 13 komponovaných miniatur vygenerovaných z písmen Laxovy básně „Goodby“: Tabula rasa,/základní věci:/někdo kráčí/pomalu do kopce,/ozývají se drobné zvuky/v pečlivě neuspořádaných proporcích/x krát se zastaví/aby se rozhlédl kolem…Autoři doporučují poslech při otevřeném okně v noci, kdy ochabnou automobily.

Tyto dvě brněnské osobnosti se také pojmenovali jako Duo Palagrachio. V Mnichově vyšla v roce 2010 jejich raná nahrávka „Onna“, a to na minidisku se stopáží necelých 19 minut. Stalo se tak v rámci Edition graphon (toto album je pátým v pořadí), což je luxusní vydavatelský projekt výtvarnice Judith Egger, jež se pokouší o kongeniální spojení vizuálního umění s experimentální hudbou. Tentokrát se naše duo potkalo s americkou výtvarnící Morgan O´Hara, která dala také nahrávce titul (onna znamená v japonštině žena či dívka). Hudba vznikla již v roce 2006; první track (Recycling) je založen na Palackého komprovizování (s Dopletou a elektrickými ventilátorky) již na existující varhanní nahrávku Grahama, druhý (Gentle Touch) sytí nekonvenční improvizace na dvě cembala. Já osobně doporučuju naslouchat s představou, že jde o soundtrack k nějakému imaginárnímu, nesmírně niternému filmu; jakému, to už záleží na každém z vás…

A vězte, že Duo Palagrachio, čili Ivan Palacký a Peter Graham (nebo Jaroslav Šťastný, chcete-li), vystoupí na festivalu Melomania v Boskovicích, jež v tamním Prostoru po dva dny (30.září a 1.října) mám tu čest organizovat. Oba tito výjimeční hudební tvůrci festival v pátek ve 20.00 zahajují!

Nějak takhle to může vypadat. A nebo úplně jinak…

Art's Birthday 2011