Na nezávislé a vpravdě progresivní značce Ma Records se 14. března objevilo pozoruhodné duetové album s příznačným titulem „Call Me A Princess“. A já princeznami volám obě protagonistky. Dánskou vibrafonistku Viktorii Holde Søndergaard a „naši“ kontrabasistku Kláru Pudlákovou coby duo SMUK ZVUK…
Po lednovém skvostu „Prelude and Variations in Db“, kterou stvořilo trio Petr Kalfus, Jan Jirucha a Michal Wróblewski, je to další hudební dílo z hájemství Ma Records, se kterým lze směle vyrazit do světa.
Viktoria Holde Søndergaard je mladá vibrafonistka z Dánska. Její kapela se jmenuje Baryl, s níž zaznamenává úspěchy nejen doma. Kláru Pudlákovou jistě netřeba představovat, psali jsme tu o ní často. Ať už v souvislosti s kapelami 2in2out, Maomah, Avokaduo, Uthando či Pudlax; v současnosti přibylo duo Toša, které tvoří s Michalem Wróblewskim.
Myšlenka vzniku dua Smuk Zvuk se zrodila během studia v rámci programu Erasmus v Paříži, kde se obě hudebnice seznámily. Kombinace vibrafonu a kontrabasu je dost neotřelá, a představuje tudíž velké výzvy kompoziční a interpretační. Album vzniklo během jedné zimy v Oslu. Podmanivě zasněžená norská krajina bezpochyby ovlivnila obě protagonistky, jež si repertoár autorsky rozdělily na polovic. Přiznávají ale také, že onu panenskou krásu pak hrubě narušily březnové ulice Osla s typickým nedostatkem světla. Hrozící depresi naštěstí vytlačila hudba. Jejich skladby jim během tvůrčího procesu začaly evokovat pohádkové znělky, což přijaly za své a vtiskly hudbě převážně čistoskvoucí, vždy však bezelstný charakter. Nakonec album pojmenovaly i v tomto duchu – „Call Me A Princess“.
Obě aktérky jsou tady již naprosto vyzrálými instrumentalistkami a skladatelkami. Úžasným způsobem pracují s kontrasty mezi křehkostí a hutností, zvukovou krystaličností, průzračností a místy až magmatickou hustotou. Vibrafonistka využívá nejširší možný rejstřík nástroje, a to i s využitím smyčce; její výrazové rozpětí sahá od zvonivých i chvějivých impresí, včetně alikvótů, až po reichovsky minimalistické běhy až sprinty a jazzovou improvizaci. Kontrabasistka hraje často arco, a pro mne až opojně, ale ani pizzicato nepostrádá šmrnc, v tomto případě mingusovsky jazzovou razanci i cit. Ovšem smyčec v její ruce znamená až výrazové obžérství; dokáže jím vykouzlit nebeskou klenbu i rozpálenou špínu pekla. Ostatně typické pohádkové atributy, není-liž pravda?
Osm skladeb tvoří vyrovnanou, neobyčejně silnou kolekci; snoubí se v nich klasická hudba, soudobá vážná hudba, jazz. Prostě komorní hudba mocných rozměrů. Mohla by být klidně chloubou legendárního vydavatelství ECM. Například ve skladbě „Farewell“ se na ploše dvou minut odehrává vzrušující spojení dřevného minimalismu s naléhavou melodií, v titulní „Call Me A Princess“ slyšíte rozvolněné kontrabasové antré, zašpiněný i průzračný proud, probleskující klasicismus i baroko a jazzová sóla. Z miniatury „Even Princess Bleed“ se vyřine cirkulující tok. „Oslo Waltz“ představuje nádherný svět živoucí zvukomalby. „Am I What?!“ je až weillovsky teatrální, přičemž souhra, potažmo dialog instrumentalistek tu hraničí se zázrakem! „Turning Ballad“ se vyrovná tomu nejlepšímu z hájemství ECM…
To se nám ten jazzový rok pěkně rozjíždí!
Štítky