Rakouský bubeník, skladatel a kapelník PETER LENZ vydal 8. listopadu ve vlastní režii pozoruhodné orchestrální album „Breathe: Music For Large Ensembles„. Bicí soupravu zde vyměnil za taktovku a výhradní autorský vklad, v němž tak dokazuje naplno svůj důsledně eklektický přístup k jazzu, kdy odmítá zažité stylové hranice po vzoru tvůrců klasické hudby. V té je běžné používat různé sestavy podle charakteru skladby; proto na novince znějí tři různě velké ansámbly. Tím se ještě více rozšiřuje barevná škála Lenzovy hudby…
Peter Lenz studoval hru na bicí na University of Arts v Grazu a CodArts University Rotterdam. Má také magisterský titul z Manhattan School of Music v New Yorku, kde vedle bicích studoval jazzovou skladbu. Absolvoval také prestižní BMI New York Composers Workshop. V roce 2012 vyšlo jeho debutové album „It Is But It’s Not“ coby skladatele a kapelníka kvinteta Silent Flow, a to u švýcarského labelu Unit Records. Jeho současná kapela, mezinárodní kvarteto Lithium (nezaměňovat za stejnojmenné finsko-portugalské kvarteto Alexiho Tuomarily!), vzniklo v roce 2016. Hrají v něm americký saxofonista a klarinetista Chris Speed, japonský kytarista Keisuke Matsuno a nizozemský kontrabasista Stefan Lievestro. Dosud nahráli dvě alba, obě na brooklynské značce Skirl Records – „Lithium“ (2016) a „E“ (2020). Nové album jeho newyorských ansámblů „Breathe“, kde figurují také Speed a Matsuno, je jeho orchestrálním debutem…
Název tohoto CD a LP je založen na výtvarném díle jeho ženy, kolumbijské umělkyně Violety Lenz. Hudebník totiž trpí chronickou plicní nemocí, kterou se výtvarnice nechala inspirovat a vytvořila ilustraci ke každé z pěti skladeb. Vizuální umění tak umocnilo sílu hudby.
21členný orchestr, který v brooklynském studiu The Bunker posléze dostává tři různé podoby, tvoří hudebníci nejen z New Yorku, ale také z Grazu, Vídně a Kolína nad Rýnem. Mezi nimi kromě již výše zmíněných Chrise Speeda (tenor saxofon, klarinet) a Keisuke Matsuna (el. kytara) hrají a sólují trombonista Jacob Garchik a trumpetista Kenny Warren (oba jsou členy třeba výtečného sexteta Stephana Crumpa ), dále tu vidíme jména jako např. David Leon (alt saxofon, flétna), Brian Krock (alt sax, flétna, lesní roh), Jay Ratman (baryton sax, basklarinet), Luke Marantz (piano), Marty Kenney (kontrabas, baskytara) a Jim Black (bicí).
Lenz vytvořil jedinečný zvuk pro každou skladbu. Úvodní „Between Lines“ (6:56) propuká naplno díky kompletní sestavě, navíc s přidaným smyčcovým kvartetem. Titulní „Breathe“ (nejdelší kompozice na albu – 15:20), kde jsou nejmocnější vlivy soudobé hudby, včetně té spektrální a minimalismu, interpretuje svěžím a introspektivním způsobem komorní soubor se smyčci, třemi lesními rohy, kontrabasem a bicími. Závěrečná trojice tracků „Von inneren Grenzen“ (10:42), „Enclouded“ (8:15) a „Eleanor“ (8:25), inspirovaná písní Beatles „Eleanor Rigby“, je uchopena 17členným ansámblem.
Hutné orchestrální sazby a mnohotvárná rytmika, melodicky klenuté plochy a barvy, které se rozlévají i stříkají, proměnlivá dynamika, houstnutí struktur i textur, erupce (v případě kytary až brutální, jako je tomu v „Between Lines“), to vše zdobí všechny skladby. Za vrchol považuju „Breathe“, kde lze vystopovat dokonce složité zappovské struktury. Navíc každý sólový chorus je tu jinak odstíněný; Chris Speed s klarinetem je tu až dramatický, Jacob Garchik úžasně lyrický i dravý, Brian Krock s altkou dokáže napětí také mistrně vybudovat. Ve skladbě „Von inneren Grenzen“ zpívá Efrat Alony, pozoruhodná vokalistka na německé scéně, jež kupříkladu propojuje Händelovu hudbu s jazzem. Zpívá německy a silně to evokuje židovský lament, hlasem blíže mužskému naturelu. Je to intenzivní i jímavé, exceluje tu navíc se sólem Garchik a v závěru dojde až k rockovému vyvrcholení. „Enclouded“ představuje evansovsky bohatě vybarvenou cool-jazzovou orchestrálku, kde rozehraje významný part i pianista Luke Marantz. Finále alba v podobě „Eleanor“ je úžasně barevné a zároveň plné energie, kdy i sekce rytmizují jako o život, přičemž jen letmo, ve zlomku sekundy, zazní známý beatlesovský motiv. Hlavní sólový part tu rozjíždí svým obvyklým, komplexně výrazovým způsobem Chris Speed, tentokrát s tenorem. Až v samotném závěru zajiskří naplno melodie z „Eleanor Rigby“.
Peter Lenz vytvořil dílo, jež sice ctí orchestrální jazzovou minulost, ale razí nové cesty vpřed! A přitom zůstává srozumitelný…
Štítky