Fúze avantgardního jazzu a soudobé vážné hudby sice nejsou na denním pořádku, ale ojedinělé taky nejsou. Veskrze jsou ale neoposlouchatelné. A některé výjimečné. Mezi ně řadím květnovou novinku amerického kontrabasisty a skladatele STEPHANA CRUMPA, kterou v podobě CD a 2LP vydal ve vlastní režii!
Stephan Crump se sice narodil a vyrůstal v Memphisu, ale od roku 1994 žije v newyorském Brooklynu. Získal titul bakaláře v oboru skladby na Amherst College, kde byl jeho pedagogem skladatel a nositel Pulitzerovy ceny Lewis Spratlin. Právě zde se také začal zabývat hrou na klasický kontrabas, což vyvrcholilo jedním rokem studia v Paříži u Patricka Hardouineaua. Jazzoví fanoušci na Crumpovo jméno dozajista narazili v souvislosti s triem a sextetem Vijay Iyera či Rez Abbasi Acoustic Quartet a jeho vlastním The Rosetta Trio; v jeho portfoliu ještě figurují kupříkladu Mary Halvorson, Kris Davis, Ingrid Laubrock, Tyshawn Sorey, Eric McPherson či Mat Maneri.
Autorskou novinku nahrál taktéž s pěticí výtečných instrumentalistů, kteří patří ke špičce avantgardní hudby. Posuďte sami: vibrafonistka Patricia Brennan, violistka Joanna Mattrey, queer trans houslist(k)a korejského původu Yuniya Edi Kwon, trombonista Jacob Garchik a trumpetista Kenny Warren.
Tvůrce Crump svojí 67minutovou suitou o šestnácti částech reaguje na znásilnění vodních toků člověkem, na jejich znečišťování, dokonce likvidaci (vyčerpání podzemních vod, vysoušení mokřadů atd.). Tento projekt mu zrál v hlavě řadu let; není divu, vyrůstal na březích Mississippi, žil poblíž Missinaibi pod Hudsonovým zálivem, Onyaru ve Španělsku a posledních 30 let má na očích Gowanus Canal v Brooklynu. Setkával se většinou až se zmarněním tohoto prostředí. V roce 2022 narazil ale na knihu „Water Always Wins“ novinářky Ericy Gies, svědectví o vytrvalosti vody, jež na něj zapůsobilo nadějně. Autorka ve spolupráci s vědci, ekologickými aktivisty a domorodými komunitami poukazovala na to, že pomalu tekoucí voda může odrazit sucho a dokonce i vzestup hladiny moří. Crump tento poznatek přenesl pak do své hudby; heslo Nechme hudbu plynout, kam chce, ať se klikatí. Vzdejme se kontroly! se tak stalo leitmotivem alba „Slow Water“. Zařadil se tak vedle podobně smýšlejících hudebních tvůrců, jakými jsou John Luther Adams, Ashley Fure či Wadada Leo Smith (pamatujete na jeho majstrštyk „America´s National Parks“?).
Crump svoje sexteto sestavil pro tento projekt metodicky. Víceméně instinktivně, protože s výjimkou vibrafonistky s ostatními spolupracoval sporadicky či vůbec. Nejdříve pro sexteto zkomponoval osm skladeb, přičemž vycházel z příslušného výraziva, jež obsahuje typické otisky jednotlivých nástrojů. Poté určil osm koncepčních bodů, každý založený na různém stavu vody, na něž všech šest muzikantů spontánně reaguje. Obě vrstvy pak splývají, tu více, onde méně, čímž se hudba pohybuje jako voda a naplňuje zároveň podobu většího ekosystému. Vyznění „Slow Water“ ale není slepě optimistické; ostatně stav naší planety je aktuálně na pokraji kolapsu… Naděje ale neumírá nikdy!
Není to snadný poslech, byť se dá říci, že Crumpova hudba je vstřícnější než většina projektů z hájemství avantgardní hudby. Nechybí ambientní prvky či výrazivo evokující elektroakustickou hudbu; viz.úvodní „Sound (Brackish)“ – jde o zvuk tzv. brakické vody, což je voda sladko-slaná – či „Strata“ s využitím dronů. Ke slovu se dostává také minimalismus, i když nezůstává jen u něj, protože v hudbě Crumpova sexteta je přítomno vždy více sloučenin; zářnými příklady budiž „Dusk Critters“ a „Euphotic“. Ty patří zároveň k nejsilnějším částem suity. Dalšími osmitisícovkami jsou skladby „Bogged“ (dynamikou, barvami a náladami proměnlivá), „Eager“ s provzdušněnými témbry a zdánlivě nevzrušeným plynutím, spektrální hudbu evokující „Pneumatophore“, „Sediment and Flow“ sycená kontrastem mezi freejazzovými a meditativními plochami, „Outlow“ v rytmu dechu a se zvukomalbou nad ním a finálový track „Bend“ rozmáchlý mezi spirituálem dechů a emocemi smyčců, místy až hysterickými. Dále je nepřeslechnutelné neidiomatické výrazivo („Hyporheic“, „Pooling“, miniatura „Meiofauna“).
Co se týče sólových výkonů, musím předeslat, že hudba Crumpova sexteta je založena více na kolektivní improvizaci než na individuálních sólech. Přesto si ale tradičněji založený jazzofil přijde na své při chorusech trombonisty, trumpetisty a občas vibrafonistky (ve skladbě „Fen“ dokonce kraluje).
Vskutku neobyčejně silná hudební výpověď!
