V Boskovicích se ve dnech 10.–13. července uskutečnil již 33. ročník FESTIVALU PRO ŽIDOVSKOU ČTVRŤ. A já se ponořil nejen do jazzového dění. Koneckonců dobrá hudba je jen jedna…
World-music a blues v zámeckém skleníku
Festival zahájilo v Zámeckém skleníku pozoruhodné KARINE SARKISJAN TRIO, arménsko-česko-slovenské trio z hájemství world-music. Ovšem se silnými vlivy jazzové improvizace, což jsem kvitoval s povděkem. Karine Sarkisjan, rodačka z Jerevanu, představuje unikát na slovenské hudební scéně svojí brilantní kombinací klavírní hry a strhujícího vokálního projevu. Je vyhledávanou umělkyní pro celou řadu crossoverových uskupení (např. Preßburger Klezmer Band, Pacora Trio či Balkansambel). Houslista Juraj Stieranka vystudoval klasickou hudbu a folklór, profesionálně se věnuje různým žánrům, včetně jazzu (Shum Davar, Circus Problem, Martin Krajíček Trio, Ľubomír Gašpar Quartet). Klarinetista a saxofonista Matěj Heinzl se věnuje především hudbě čerpající z romského a židovského folklóru. Je také členem kapely Tygroo, jež fúzuje tuto tradiční hudbu s rapem a elektronickou taneční hudbou.
Karine Sarkisjan patří k interpretkám nesmírně citlivým i vyloženě dryáčnickým. A to zpěvem (a vokálem) i klavírní hrou. Od lyrických, bezmála meditačních klavírních antré, přechází do dynamicky a výrazově proměnlivých projevů, samozřejmě již za podpory spoluhráčů. Její způsob vokalizování, jenž se snoubí s klavírním doprovodem a lamentujícími houslemi a hlavně klarinetem je strhující v jakékoli poloze. Avšak ve vypjatých pasážích se do uší doslova zařezává, v nejvyšších rejstřících se dotýká nebe. Na druhé straně dokáže pracovat s hlasem jako jazzová vokalistka, s dokonalým frázováním. Zpívala v aramejštině, arménštině i jiddiš, nechyběla ani němčina v „Bei Mir Bist Du Schön“, písni proslavené Marlene Dietrich.
Náramně se vydařilo také vystoupení české kapely CHARLIE SLAVÍK REVUE. Nejrůznější uskupení kolem blues/rock´n´rollového písničkáře a vynikajícího hráče na foukací harmoniku Charlieho Slavíka brázdí tuzemské i zahraniční pódia již dobrých patnáct let. (Slavík jako harmonikář je mimochodem firemním hráčem německé fitmy Seydel, nejstaršího výrobce foukacích harmonik.) Kytaristu Tomáše Frolíka můžete znát z výtečné blues-rockové kapely The BladderStones, aktuálně působí také v autorském projektu Michala Němce Krajina Ró. Se Slavíkem hraje od loňského roku. Nynější sestavu doplňují baskytarista a zpěvák Lukáš Mandlík a bubeník Marcus Jurkovič. Slavík je pravý frontman a šouman v jednom; bezprostřední a navýsost umný projev doplňuje o interaktivní kontakt s posluchači. Ten vyvrcholil pódiovým tancem postupně se třemi ženami z publika, jež si spontánně vybral…
Poté se představil ONDŘEJ KONRÁD & GUMBO, představitel moderního blues, jež navíc špiní výraznými přísadami jazzu, rocku, dokonce funku. A to již od počátku milénia. V roce 2006 vyšlo pak dosud jediné album „Aspoň jednu krásu světa“ (vydal Indies Happy Trails). V loňském roce se parta okolo zpěváka a harmonikáře Ondřeje Konráda po delší odmlce vrátila na pódia. A to opět s kytaristou Josefem Štěpánkem a baskytaristou Danem Eberle; nově příchozími jsou klávesista Jan Steinsdörfer a skvělý bubeník Miloš Dvořáček. Kromě autorských fláků (např. „Rozdělám ohně“, „Měsíc, slunce a hvězdy“) došlo i na repertoár Paula Butterfielda, geniálního bílého harmonikáře ze 60. let, či Vana Morrisona (to v podobě hodně najazzlé a gospelem sycené písně „Moondance“).
Bluesový večer v zámeckém skleníku uzavřel australský úderník GWYN ASHTON. Letos se vrátil na evropská pódia s reperoárem ze svého posledního alba „Mojosoul“ (2022). Ačkoli spolupracoval či dosud spolupracuje s Mickem Fleetwoodem, Peterem Greenem, Johnnym Winterem, Hubertem Sumlinem, Robinem Trowerem, Walterem Troutem a s členy kapel Roberta Planta, Roryho Gallaghera a Steely Dan či s Canned Heat a Wishbone Ash, nejčastěji vystupuje sám v naprosto strhujícím one-man show. Na boskovickém festivalu se představil se šesti různými kytarami, malým bubenickým setem a s foukací harmonikou. To vše ovládal sám, rukama, nohama, ústy. Samozřejmě hrál a zpíval vesměs autorské věci, ale došlo i na The Yardbirds, Jeffa Becka a Roryho Gallaghera. A na zbrusu nový singl „Somebody“ https://gwynashton.bandcamp.com/track/somebody. Odvaz!
Jazzové výpěstky ze zámeckého skleníku
Druhý festivalový den jsem si užíval naplno jazz. V zámeckém skleníku nejdříve Pavel Hrubý představil svůj projekt BETWEEN THE LINES. Ostatně je tomu letos plných deset let, kdy album totožného titulu vyšlo. Spolu s ním hráli pianista Michal Nejtek a bubeník Dano Šoltis. Trio dokázalo vykřesat nádhernou melodii i z chaosu, lyriku sytily melancholie i radost, ponory do impresí střídala expresivní chrlení. Hrubého sopránka byla šťavnatá, průzračná i drásavě naléhavá, basklarinet místy evokoval dokonce didgeridoo, rozplynul se leckdy až v ambientní ploše (zvláště v jeho sólové prezentaci) či kumuloval emoce. Nejtkův klavír zněl celým svým dřevěným a kovovým tělem, Šoltisovy bicí se pojily s drobnými perkusemi a skrze hráče bujně rozkvétaly. Na úvod opravdu nevšední zážitek!
Ten ale připravilo také duo altsaxofonisty Michala Wróblewského a kontrabasistky Kláry Pudlákové TOŠA. Hudba přímočaře melodická, dojemná, malebná, naléhavá i freejazzově divoká. Skladby nemají pevně dané názvy, motivy se tak dají uchopit pokaždé jinak intenzivně; záleží na prostředí a momentálním rozpoložení aktérů. Pro posluchače, který zná tvůrčí aktivity jednotlivých instrumentalistů, je to obvzlášť vzrušující. Kvituju s povděkem navíc to, že jejich experimenty s odkazy na různé hudební zdroje a nehudební inspirace nevyznívají parodicky, jak tomu v případě avantgardních umělců bývá časté, ale přinášejí novou významovou kvalitu. Jde často o různé dojáčky (jak to dvojice nazývá), doplněné o charakteristiku tématickou a příslušným očíslováním, jež ale není pevně dané. Pro samotné hudebníky je pak jejich pódiová prezentace dobrodružstvím, které otevírá jejich tvůrčí mysl. A pokud se na ně posluchač naladí, otevírá se pro všechny nekonečná země zázraků. Od kultovního televizního seriálu „Black Books“ přes přírodní motivy („Motýl“) až po hudební konotace („Tom Waits“). Vychvalovat instrumentální výkony obou aktérů by bylo opravdu nošením uhlí do Coventry…
Večer pak vyvrcholil dynamickou jazzovou modernou nového mládežnického uskupení OSMOSIS. Kvinteto hraje výhradně autorské skladby, jež zkomponovali pianista a klávesák Robin Galia a bubeník František Kukula. Dalšími členy tohoto kvinteta je trumpetista František Vaníček, baskytarista Tomáš Liška a saxofonista Petr Kalfus. Posledně dva jmenovaní muzikanti samozřejmě již nepatří mezi mládežníky, ale coby pedagogové těch mladých na takové označení mají také nárok. Padala mi každou chvíli brada z nápaditě vystavěných skladeb, sycených fúzí hard bopu jako řemen a jazz-rocku jako prase; takové charakteristiky jsem si bezprostředně do poznámkového bloku opravdu psal. Největším překvapením byly pro mne výkony trumpetisty a klávesáka; jeho zašpiněná hra na moog odkazovala až někam k rockové psychedelii… A považte: tato kapela vystoupila na veřejnosti teprve PODRUHÉ!
Třetí den ve znamení temnoty, světla a naděje
Moc jsem se těšil na slovenskou legendu ĽAHKOU MÚZU. Recenzoval jsem na Jazzportu její loňské, prozatím poslední album „Piesne ticha“, a přinesl též zevrubnější portrét. Tento rok slaví neuvěřitelných 41 let na hudební scéně a v Boskovicích vystoupila zcela poprvé! Temnota & Cabaret Voltaire & emocionální dekadence osobitého, hutného, vampýrsky ženského vokálu a elektronicky kytarového soundu syceného minimalismem a názvuky world music mne na scéně Unijazzu na Panském dvoře nezklamaly. A opět uhranuly…
V synagoze mne doslova omámila trojice „otců českého ambientu“ POSEJPAL / NIGHT NOTE / KOŘÁN. Pro čtenáře Jazzportu to také nejsou neznámá jména; vloni jsem tu recenzoval jejich společné album „As In the Wind“. Navíc Miroslav Posejpal (hrál zde na kytaru) byl polovinou legendárního dua Durman/Posejpal, jež letos vydala sběrné 3CD „Message From the No Man´s Land“ , které považuju za tuzemský vydavatelský počin první poloviny roku. Klávesistovi a perkusistovi Milanu Maštálkovi aka Night Note se přezdívá „český Steve Roach“ a Michal Kořán je zásadní postavou českého ambientu nejen jako interpret, ale též jako umanutý vydavatel (Blue Lizard) – a teď si zkuste představit prostředí zachovalé synagogy a zde vzlínající vrstevnatou experimentální ambientní hudbu! Set byl uvozen Kořánovou hrou na gong, v v úvodu zněla i kalimba (Night Note). Kytara zahušťovala dynamicky bohatý a vrstevnatý ambientní tok, který ale vespod pulsoval, byť podprahově, a místy byl až krystalicky čistý. Z kytary se také řinuly jímavé melodické motivy, přidávaly se i samplované polyfonní vokály či nadýchané klarinetové tóny. V závěru se gongový drone smísil s kytarovým motivem a mlžným ambientem, který stoupal vzhůru a rozléval se po synagoze…
V zámeckém skleníku pokračovalo jazzové dění. A protože jsem nemohl být na dvou místech najednou, kvůli Ľahké múze a triu Posejpal/Night Note/Kořán jsem byl nucen oželet vokální duo Ridina Ahmedová & Mirka Novak a Emil Viklický Trio. Ovšem zbylé dvě formace mi to plně vynahradily. Česko-slovenské trio TÖKÖLY-URBÁNEK-KORMAN TRIO COLLABORATION mělo těžkou, nezáviděníhodnou pozici po Emilu Viklickém, ale romský pianista Jakub Tököly to zvládl na jedničku. I když jeho hra je notně intelektuální (připomíná Brada Mehldaua), ve spojení s kontrabasistou Peterem Kormanem a bubeníkem Markem Urbánkem přesto patřičně jiskří. Repertoár tria je vesměs autorský, ale v úvodu přece jenom vystřihli parádního Chicka Coreu. Pianista se blýsknul také svojí skladbou „Bachology“, postavenou na úvodním motivu z Bachovy „Anglické svity“. Nechyběla samozřejmě úžasně vygradovaná „Eastern Lullaby“ na základě jedné romské písně, kterou zpívala Jakubova babička. Na repertoáru se podílejí všichni členové tria. Zazněla třeba Urbánkova balada „Time Together“ či Kormanova paráda „Old River, Old Water“. Sympatický výkon tria. A přímo skvělý Kormanův. Při tomto vystoupení jsem ho se spontánní poklonou označil jako Jarretta kontrabasu. Ostatně již na svém debutovém albu „Root System“ či v sestavě Jiří Kotača/Alf Carlsson Quartet, zvláště pak na Andělem oceněném albu „Our Stories“, to dokazuje naplno!
Jazzový program Festivalu Boskovice uzavřelo česko-slovinské uskupení KRISTINA BARTA’S RED LANDSCAPE FEAT. PETRA BRABENCOVÁ & JURE PUKL. Tento kvartetní projekt (od roku 2023) pianistky a skladatelky Kristiny Barta s hostující vokalistkou Petrou Brabencovou představuje jedinečnou fúzi moderního jazzu s prvky vážné hudby (v klavírních partech je to více než patrné). Zároveň hudba odráží českou historickou a kulturní identitu. Proto sem skvěle zapadá i jazzové uchopení legendární písně „Modlitba pro Martu“, symbolu českého odporu proti sovětské okupaci. Neméně zajímavá jsou překročení hranic nejen žánrových, ale také geografických, respektive geopolitických. Viz. notně emocionální instrumentálka „1948“ na téma kořeny konfliktu Izrael vs. Palestina, uchopení ukrajinské lidové písně „Nese Halya vodu“ či „Virgin in Berlin“ v přídavku. Zněly vesměs čerstvé skladby z připravované albové novinky. Je očividné, že bude minimálně stejně skvělá jako loňská nahrávka „Endless Questions And Answers“. A kdože to v zámeckém skleníku válel? Opět rytmická dvojice Peter Korman a Marek Urbánek, opravdu skvělá zpěvačka Petra Brabencová, jejíž vokální linky doplňovaly kongeniálně ty instrumentální, a výtečný slovinský tenorsaxofonista Jure Pukl, ověnčený zkušenostmi z newyorské jazzové scény. Hraje s naprostou lehkostí, a přitom šťavnatě; jeho hra je založena na očividné svobodě vyjadřování a radosti z improvizace.
Festival pro židovskou čtvrť Boskovice přežil Kristova léta. Teď už přežije všechno!
(Foto: Karel Šuster, Michal Sýkora, Jan Walda Valík, Odjinud Photography, Marek Reinoha)