Na MFJP lákají pestrostí stylů německá improvizátorka Julia Kadel, americko-kanadský ctitel „petersonovské“ tradice Taurey Butler nebo emotivní vypravěč Rami Khalifé. Osm recitálů vrcholných mistrů jazzového piana proběhne během čtyř večerů v sále Nuselské radnice a v Atriu Žižkov mezi 21. zářím a 2. listopadem 2026.
Cyklus koncertů naváže na úspěšný, díky koncepci sofistikovaného rozvíjení prvků hudby přírodních národů mimořádně originální jarní prolog MFJP, o který se postaral brazilský virtuóz Amaro Freitas. O všech festivalových hostech lze prohlásit, že osobitým pojetím posouvají disciplínu sólového klavírního recitálu do netušených, podmanivých zvukových krajin.
Přednost dostanou dámy. Úvodní dvojice recitálů 21. listopadu v Nuselské radnici představí Hanii Derej z Polska a její německou kolegyni Julii Kadel.
Hania Derej (*2005, Tychy) patří k nastupujícím hvězdám polské nejen jazzové scény. Nadžánrový vhled je pro ni typický, vedle jazzu se totiž pohybuje i ve světě artificiální hudby. Nejen jako klavíristka a skladatelka, ale také v roli dirigentky. Navzdory mládí má na kontě už devatero alb a přes 130 kompozic pro klavír, komorní ansámbly, orchestry i jazzové sestavy, včetně scénické muziky k filmům. Hanii Derej není cizí ani svět popu a elektroniky. Pro její tvorbu jsou charakteristická hypnoticky působící ostinata, zvraty mezi intenzivním sonickým tlakem a subtilností, filigránským řádem a kontrolovaným chaosem. To vše podle autorky odráží rytmus moderního života. Jak přistupuje k sólovému pianu napoví intimní titul Searching For Self (2022).
Julia Kadel (*1986, Berlín) zaujme nejen širokým muzikantským záběrem, ale i myšlenkovým zázemím. Kromě jazzového piana na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech vystudovala psychologii na Humboldtově universitě v Berlíně. I to jí možná umožňuje nořit se do „duše hudby“ a jejího blahodárného působení na nitro člověka. Kombinace prvků jazzové tradice, volné hudby a vlivů klasiky bývá pro současné sólové klavírní recitály vlastně typická, přesto se Julia Kadel dobrala jedinečnosti. Díky spontaneitě, se kterou dokáže komponovat v reálném čase na pódiu neobvyklé, přitom posluchačsky sdílné hudební struktury. Alba, včetně těch pro legendární label Blue Note, točí typicky v triu. O to zajímavější bude objevit její pojetí sólového recitálu.
Také druhý festivalový večer proběhne v Nuselské radnici, kde se 5. října podělí o místo za klavírem Rakušan Martin Listabarth a americko-kanadský muzikant Taurey Butler.
Martin Listabarth (*1991, Vídeň) patří k pianistům, sázejícím na náladu a strhující tok hudby, kterým se v jazzovém slangu lichotivě říká „storytellers“, vypravěči příběhů. Lisbarthovými vyjadřovacími prostředky jsou emoce a nápadité melodie, neznající jazykové bariéry ani hranice mezi světy artificiální hudby, jazzu a popu. Na universitní úrovni vystudoval klasický i jazzový klavír. Piano pod Martinovýma rukama může snít, tesknit i vtipkovat. Jeho zatím poslední titul In Her Footsteps (2026) je triový, sólové recitály jsou mu ovšem denním chlebem od začátku muzikantské dráhy. První dvě z celkem pěti profilových alb, Short Stories (2019) a Dedicated (2022), zkomponoval pro sólový klavír.
Americký, v Montrealu usazený pianista a skladatel Taurey Butler (*1975, East Orange, New Jersey) zahájil hudební vzdělání klasickou průpravou, dodnes si rád zahraje třeba úpravu Chopina. Zároveň se zájmem poslouchal tatínka, jenž hrával na bicí v R&B kapele. O Butlerově celoživotní lásce a později i profesi rozhodl moment, kdy poprvé uslyšel nahrávky Oscara Petersona. Na chuť životu jazzmana ovšem přišel až v dospělosti. Na jam sessions v newyorských klubech, poté, co vystudoval japonštinu a elektrotechniku. Na scéně se nejprve etabloval se jako sideman chicagského basisty Eldee Younga. Jednou dostal pozvánku, aby zahrál v Montrealu. Dopadlo to tak, že se odstěhoval do rodného města svého hrdiny Petersona, kde podle vlastních slov začal „hrát v klubech tři večery v týdnu po dobu deseti let“. Jako sólista se emancipoval eponymním triovým albem z roku 2011.
Se třetím festivalovým večerem 19. října se dění přesune do Atria na Žižkově
Dobrým zvykem pořadatelů zůstává pozvat reprezentanta zdejší scény. Letos se jím stane absolvent JAMU, studijního pobytu na Escola Superior de Música de Lisboa a v současnosti také pedagog na Mezinárodní konzervatoři Praha Mikuláš Pokorný (*1998), kterého jazzoví ctitelé mohou znát jako spoluhráče Laca Décziho, Libora Šmoldase, Markéty Foukalové nebo Jana Smigmatora. A také z vlastního tria. O triu sice Pokorný mluví jako o svém „formátu snů“, ovšem příležitost sólového recitálu nepromarní.
Francouzsko-libanonský pianista a skladatel Rami Khalifé (*1981, Bejrút) pochází z hudební rodiny. Proslavil se především jako klasický klavírista s diplomem z newyorské The Juilliard School. S koncerty s Londýnským filharmonickým orchestrem či Katarským filharmonickým orchestrem za zády, s objednávkami na kompozice od Filadelfského komorního orchestru i Pařížské filharmonie. Ovšem vedle klasické a soudobé hudby ho vždy zajímala improvizace. Tvoří také soundtracky k filmům. A aby toho nebylo málo, Rami Khalifé je leaderem hlučného, odvážně experimentujícího pařížského elektro-akustického tria Aufgang. Že je Khalifé také mistrem sólového recitálu dokázal široké veřejnosti například stream emotivního, hluboce osobního, protiválečného koncertu LOST, Return to Beirut.
Závěrečný dvojkoncert 31. ročníku MFJP proběhne 2. listopadu opět v Atriu Žižkov – propojí severskou zadumanost s jižanským temperamentem
Arménie má světovému jazzu bezesporu co nabídnout. Což dokazuje i tvorba Tigrana Tatevosyana (*1992, Abovyan). Během studií v Hamburku Tatevosyan doslova vtrhl na mezinárodní scénu triovým albem Mer Tan Itev (2024), natočeným spolu s renomovanými hudebníky, izraelským bubeníkem Zivem Ravitzem a gruzínským basistou Giorgim Kiknadzem. Vedle tradičních inspirací jazzem i klasickou hudbou zaujme u Tigrana především „neoposlouchaná“ melodika ovlivněná arménským folklorem. Album právem získalo nominaci na prestižní Deutscher Jazzpreis v kategorii Objev roku.
Švédský pianista a skladatel Joel Lyssarides (*1992, Stockholm) pochází z odlišného podnebného pásma než Tigran Tatevosyan, ovšem se zakavkazským hudebníkem ho spojuje více než rok narození a část jižanských genů, to díky Joelovým řeckým kořenům. Totiž, vedle součtu klasické a jazzové průpravy, láska k folkloru a úcta k přívětivé melodice lidových nápěvů. V roce 2018 publikoval Lyssarides albovou prvotinu Dreamer a sny o mezinárodní dráze se mu splnily prakticky ihned. Za sebou má spolupráci s osobnostmi jako je mezzosopranistka Anne Sofie von Otter nebo trombonista Nils Landgren, hrál s Norbotten Big Bandem. Díky posluchačské sdílnosti figurují Lyssaridesovy skladby mezi nejposlouchanějšími jazzovými nahrávkami na streamovacích službách. Převážně konejšivá, pohodová atmosféra hudby slibuje ideální finále festivalu.
Štítky