Italský kontrabasista a skladatel FERDINANDO ROMANO vydal 11. dubna třetí autorské album. Zove se „The Legend of Otranto“ a světlo jazzového světa spatřilo díky italskému nezávislému labelu GleAM Records. A předesílám, že jde o skvělý umělecký počin!
Ferdinando Romano na svém novém albu dokázal, že už není pouze „nejlepší nový italský talent“, jako tomu bylo v případě debutu „Totem“ (Losen Records, 2020), na kterém mimochodem hostoval hvězdný Ralph Alessi. Již v následujícím počinu „Invisible Painters“ (Jam/UnJam, Universal Music, 2023), který byl italskou kritikou oceněn jako Album roku, udělal krok vpřed, když svoji hudbu ochutil elektronickým kořením; kromě kontrabasu hrál na syntezárory, včetně modulárních, a použil samply. Na albu „The Legends of Otranto“ šel ještě dál, ale zcela jinak; hudba se sice vrátila k počáteční akustické čistotě, ale stěžejní se tu stala spolupráce s finským akordeonistou Veli Kujalou a estonskou pianistkou Kirke Karjou. Projekt se totiž zrodil v roce 2023 na zakázku AccordionFest Estonia, kdy Romano měl zkomponovat originální dílo pro akordeon, které by v sobě spojovalo soudobou vážnou hudbu s jazzovou improvizací. Vznikla tak šestivětá suita, jež byla premiérově provedena v říjnu 2023 v Tallinnu a živě vysílána v Estonském rozhlase.
Album, na němž sestavu aktérů doplňuje ještě italský bubeník Ermanno Baron, tvoří právě tato suita, inspirovaná příběhy a legendami souvisejícími s městem Otranto. Jde o hudební příběh tohoto magického a prastarého místa hluboko na jihu Itálie, zároveň nejvýchodnějšího italského města: Hadí věž, Idrusa, Bauxitová jeskyně, Strom života, Dvě sestry a Král Artuš jsou postavy, místa a obrazy (například z největší mozaikové dlažby v Itálii, jež se nachází v tamní katedrále z 11. století, tedy z období normanské nadvlády), které postupně ožívají notu za notou.
Hudba na albu je zvukově bohatá, těžko definovatelná; čerpá z jazzu, soudobé komorní hudby, experimentuje i s post-rockem a drum´n´bassem. Rytmy a propletené polyrytmy, zvuková kouzlení, atonální pasáže a improvizace, jež nejsou ale bludná, se tu střídají s minimalistickými a emocionálními momenty. Suita je sycena komplikovanou polyfonií všech nástrojových hlasů, přesto s hřejivým a melodickým vyzněním, evokujícím lidový narativní rozměr středomořských legend, ovšem se severoevropskými názvuky. Což z ní činí neoddiskutovatelně jedinečné dílo…
Suita se neustále výrazově i strukturou vyvíjí, je vpravdě narativní podle jednotlivých témat; od neurčitosti hudební masy, přes vzepětí barev, emocí a sólové chorusy, až po triumf melodičnosti. První věta „La Torre Del Serpe“ je zprvu rozvolněná, postupně hutní v jednolitý proud, jenž v závěru zlyričtí. Druhá část „Idrusa“ začíná lyrickým klavírem, posléze se roztepou bicí, rozleje akordeon, spodek zachvátí liché rytmy. Vše graduje, klavírní proud evokuje Cecila Taylora, freejazzově zní pak i akordeon. Nakonec to ústí do lyriky a pravidelného rytmu. Více než desetiminutová „La Cava Di Bauxite“ po křehkém antré se začne dynamicky dmout, nad akordeonovým ostinatem rozkvétá melodicky klavír. Ostinato metamorfuje v drum´n´bassový tok, takže aktéři rozpoutají solidní nu-jazz. Ten se rozpustí, hudba se vznese i ponoří, zhoustne, v závěru se ale zdrží gradace, aby se mohl vyloupnout v sólovém chorusu kontrabas.
Přichází absolutní vrchol alba, zároveň nejrozměrnější část „L´Albero Della Vita“ (11:07) – s akordeonovou předehrou, zprvu křehce jednohlasou, posléze až tříhlasou v podobě úchvatné fugy (za přispění arco kontrabasu). Poté se přidá rytmika, hlavně skvostné basové vyhrávky. Nechybí ani part osamoceného kontrabasu, jenž pak svým riffem odstartuje pravidelný tok s akordeonovým sólem a klavírním chrlením. V závěru se hudební masa rozvolní, přičemž ale napětí zintenzivní. Pátá věta „Le Due Sorelle“ je sycena směsí severské lyriky a středomořské vášně; sólové exploze klavíru a akordeonu jsou vskutku strhující! Suita vrcholí šestou větou „Re Artú“ s rytmicky šamanským antré, vzrušujícími dynamickými a výrazovými proměnami, kde kralují sólově kontrabas a akordeon; oba nástroje až triumfálně ve znamení citově bohaté melodičnosti. Prostě krása!
