Italský kontrabasista a skladatel FERDINANDO ROMANO vydal nové album. Zove se přiléhavě „Invisible Painters“ a je výsledkem jeho přirozené umělecké potřeby prozkoumávat nová zvuková území. Nahrávku vydal v červnu label Jam/UnJam pro světovou distribuci Universal Music.
Ferdinando Romano svojí novinkou navazuje na jedno z nejlepších italských jazzových alb roku 2020 s projektem „Totem“, jež natočil s Ralphem Alessim. Ten samý rok se podílel i na dalším albovém skvostu – „Songs For People“, který nahrálo Leonardo Radicchi Arcadia Trio.
Autor se na autorské novince netají rozmanitou inspirací – od Craiga Taborna a Johna Hollenbecka až po Aphex Twin a Oliviera Messiaena. Improvizovanou hudbu mísí s elektronikou, ambientem a vážnou hudbou 20.století, čímž překračuje obvyklé jazzové definice a kategorie díky neotřelým témbrovým barvám, jež vznikly sloučením akustických nástrojů včetně basklarinetu s analogovými syntezátory, digitálními samply a terénními nahrávkami. Takové umělecké gesto naplněné instinktivním impulsem je vlastní právě malířům třímajících štětec; malířům ale neviditelným, protože jde o hudbu. Oněmi malíři vedle lídra Ferdinanda Romana (kontrabas, syntezátory, samply, modulární syntezátory) jsou Němec Elias Stemeseder (piano, Prophet 5 a různé modulární syntezátory), který hrál třeba s Jimem Blackem, Philippem Gropperem, Johnem Zornem či Peterem Evansem, Federico Calcagno (klarinet, basklarinet), pohybující se na italské a nizozemské scéně, a Evita Polidoro (bicí), spolupracující např. s Dee Dee Bridgewater a Enricem Ravou.
Album obsahuje osm skladeb, sedm autorských; jedna, a to závěrečná „Where Angels Fear To Tread“, vznikla výhradně kolektivní improvizací. Začíná meditativně, poté se rozvíří a vznítí, končí klarinetovým úpěním.
Vraťme se však na začátek. První skladbou je výrazně ambientní „The Dreamers“, zahuštěná elektroakustickými zvuky a jazzovou éteričností. Následuje „Origami Playground“, v níž se mísí minimalismus s free jazzem; sóla piana a basklarinetu jsou vpravdě strhující. Ve „Vortex“ se rytmické klokotání a dravá sóla basklarinetu a el.piana snoubí vzrušujícím způsobem s jímavě barevnou ambientní hmotou. V bezmála dvanáctiminutové „La Figurazione Delle Cose Invisibili“ je patrný vliv hudby velikána moderní francouzské hudby Oliviera Messiaena; už tím, že zde znějí Martenotovy vlny hostující Christine Ott (hostovala mimochodem i u Yanna Tiersena a Radiohead). Ambientní plochy, lyrický ponor, nabývání intenzity až ke zvukové bouři (zde freejazzové) a konečné zharmonizování, to vše korunují výtečné sólové chorusy klavíru a basklarinetu. Do ambientu a lyrického minimalistického toku v „Like Passing Water“ se s vervou noří emotivní basklarinet, aby jej rozvířil do svižného vlnění. „Life Story“ představuje naopak vřelou cooljazzovou baladu s excelentním sólem lídra. Ve „Vincent´s Room“ to zase elektronicky pulsuje, zatímco klarinet a piano se lyricky rozpínají; nakonec se ale vybouří ve vypjatých, až freejazzových sólech…
V hodnocení tohoto alba se hudební recenzenti rozcházejí; v jednom italském periodiku dostalo pouze tři a půl hvězdičky, v britském zase 4,5, v americkém dokonce 5! Já osobně jsem touto nahrávkou nadšený. Její poslech mne navýsost bavil, a to i po opakovaných posleších. Naopak, se vzrušením jsem odkrýval další nuance nové a vpravdě čerstvé Romanovy hudby… Takže za mne amerických 5!
