Ferdinando Romano Band
Ferdinando Romano Band

Ferdinando Romano a jeho jazzový totem

Ferdinando Romano: Totem feat.Ralph Alessi
zvuk
100
obal
100
hudba
100
100

Totem je symbol, který představuje přirozenou nebo duchovní entitu, která má zvláštní význam pro jednoho člověka, stejně tak pro velkou skupinu lidí. V uměleckém smyslu má každý z nás svoje vlastní totemy, jsou to naše reference, naše majáky, a také lidé, s nimiž jsme se setkali a s nimiž jsme sdíleli hudební a umělecké zážitky. Totemy tak mohou dát životu větší rozměr, protože představují tvůrčí syntézu naší hudební osobnosti, a my se od nich můžeme odrazit k hledání něčeho nového.“

Toto vyslovil v souvislosti se svým novým albem italský kontrabasista a skladatel FERDINANDO ROMANO. To vyšlo 24.dubna na norském labelu Losen Records a jeho titul je (no jistě) „Totem feat.Ralph Alessi“. Jak vidno, natočil jej s výtečným trumpetistou Ralphem Alessim, dvorním hráčem labelu ECM, kde vydává svoje autorská alba. Proto je totemová hudba někde mezi křehkým, ponorným zvukem tohoto legendárního mnichovského vydavatelství, post-bopem a soudobou vážnou hudbou. Společným jmenovatelem všech osmi Romanových kompozic je pak důraz na melodii…

Ferdinando Romano studoval klasickou hudbu i jazz. Spolupracoval s Glennem Ferrisem, Loganem Richardsonem, Robinem Eubanksem, Bennym Golsonem či Marcem Poggiolesim, hraje v souborech barokní hudby, skládá i vážnou hudbu, miluje Debussyho a madrigaly. Ve studiu loni v říjnu se s ním sešli již zmíněný Ralph Alessi (v jeho portfoliu figurují třeba Scott Colley, Fred Hersch, Don Byron, Steve Coleman, Uri Caine a Ravi Coltrane!), ve třech skladbách křídlovkář Tommaso Iacoviello (pohybuje se zhusta na poli staré a barokní hudby, hrál ale i s Javierem Girotto a Stefanem Di Battistou), dále pak saxofonista Simone Alessandrini (Jim Porto, Rita Marcotulli, Roberto Gatto), vibrafonista Nazareno Caputo, který tu rozezní i marimbu (znám je díky duu Logos se saxofonistou a basklarinetistou Leonardem Radicchim), pianista Manuel Magrini (v roce 2017 byl v Itálii vyhlášen Nejlepším mladým jazzovým pianistou) a bubeník Giovanni Paolo Liguori (žák Erica Garlanda, hrál např.s Joem Cohnem a Waynem Tuckerem).

Při skládání jsem věnoval zvláštní pozornost melodické formě, rozsáhlému využití výrazových prostředků, snažil jsem se ale vyhnout klasičtějším formám. Melodie ze začátku skladby se na konci nevracejí, a pokud ano, stane se tak jiným způsobem, v jiném uspořádání, dokonce v podobě jiné melodické linky, v níž je obsažen vývoj původní melodie,“ tvrdí Romano.

A já mu dávám plně za pravdu! Již úvodní, bezmála devítiminutová skladba „The Gecko“ obsahuje vše, co v dalších opusech protagonisté ještě dovrší k absolutní posluchačské spokojenosti. Ostatně gekoni jsou zvířata, která na archetypální úrovni představují vytrvalost, houževnatost a schopnost regenerace klidem; tedy to, co modernímu člověku chybí. Niterná trubka, lehkotonážní rytmika, jež ale naléhá, to vše postupně nabývá na urputnosti, sólo trubky, přidává se altka, dechy zahušťuje křídlovka, sóluje i vibrafon, pak piano, melodie se vyloupne znovu, ještě výraznější, až ji nakonec pohltí rozvolněný závěr.

Ferdinando Romano: Totem feat.Ralph Alessi
Ferdinando Romano: Totem feat.Ralph Alessi

Následující miniatura „Evocation“ je sólo výtryskem kontrabasu, jež působí jako podnětný předkrm pro osmiminutový majstrštyk „Wolf Tomem“, provzdušnělý a produševnělý; však je také inspirován stejnojmennou knihou čínského autora Jiang Ronga (2004), jež vypráví autobiografický příběh čínského studenta poslaného za „kulturní revoluce“ do Mongolska, příběh vztahu mezi člověkem a přírodou (u nás vyšla před deseti lety). Jemné témbry dechů, rytmické tkanivo, sóla sopránky a piana jsou plovoucí jako mračna; postupně se ale materie zahušťuje, sólo trubky je již emotivní. Balada „Curly“ začíná lyrickým duetem piana a vibrafonu, posléze se připojí vzletně rozmáchlá basa v melodické lince, vyloupne se též davisovská trubka; aktéři malují barevnou kompozici, umocněnou souzvuky i kontrapunkticky vedenými hlasy nástrojů. Dvoudílná kompozice „Sea Crossing“ je obrazem lodi vydané na milost či nemilost moři. Romano ji zkomponoval pomocí seriální techniky, jež má místy blízko k minimalismu, který ostatně vznikl jako odpověď na příliš složitý serialismus. Proto panuje v obou částech pnutí, které udržuje posluchače v napětí; samozřejmě ruku v ruce s výtečnými instrumentálními výkony. V „Part 1“ se prodere nad hladinu dravá trubka a emotivní altka, zatímco rytmiku tvoří provazy nervů; v závěru se vše utiší a zůstane jen osamělé, meditativní piano… a to plynule přejde do „Part 2“, v němž se změní v nervózně přerušovanou cirkulaci tónů. Z ní se vymaní hutné riffy kontrabasu, rytmika tepe, tentokrát se místo vibrafonu rozezní marimba, dechy v závěru řízně frázují. Následuje lahodná skladba „Memories Reprise“ (8:20) s příchutí Středomoří; tradiční lyriku protkává kontrabas hraný smyčcem a sopránka. Vznese se lehounká melodie nesená rozkvetlými dechy, jíž se následně chopí v sólových chorusech sopránsax, piano a trubka. Finále alba je opravdovým vzepětím na samotný vrchol jazzové hory! Jedenáctiminutové „Mirrors“ stojí na melodických fragmentech v umném kontrapunktu, na vzrušující kombinaci improvizace a předem dané harmonie. Již úvod je skvostný – křehký dialog vibrafonu s marimbou. Pozvolna se přidávají další aktéři, jako první kontrabasista. Ten drsně, rozvolněně rozezvučí robustní struny smyčcem, až z toho bicí chytnou nerva; nesměle se přidají piano a dechy. Ale v ten pravý okamžik, kdy už by posluchač mohl začít vyšilovat, dojde ke gradaci, čili k pravidelnému proudu s rázným tahem a dvojsólem altsaxu a trubky a vzněty vibrafonu a piana. A to by se dalo poslouchat až do alelujá…