Ferdinando Romano a jeho jazzový totem
Ferdinando Romano: Totem feat.Ralph Alessi
zvuk100%
obal100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Totem je symbol, který představuje přirozenou nebo duchovní entitu, která má zvláštní význam pro jednoho člověka, stejně tak pro velkou skupinu lidí. V uměleckém smyslu má každý z nás svoje vlastní totemy, jsou to naše reference, naše majáky, a také lidé, s nimiž jsme se setkali a s nimiž jsme sdíleli hudební a umělecké zážitky. Totemy tak mohou dát životu větší rozměr, protože představují tvůrčí syntézu naší hudební osobnosti, a my se od nich můžeme odrazit k hledání něčeho nového.“

Toto vyslovil v souvislosti se svým novým albem italský kontrabasista a skladatel FERDINANDO ROMANO. To vyšlo 24.dubna na norském labelu Losen Records a jeho titul je (no jistě) „Totem feat.Ralph Alessi“. Jak vidno, natočil jej s výtečným trumpetistou Ralphem Alessim, dvorním hráčem labelu ECM, kde vydává svoje autorská alba. Proto je totemová hudba někde mezi křehkým, ponorným zvukem tohoto legendárního mnichovského vydavatelství, post-bopem a soudobou vážnou hudbou. Společným jmenovatelem všech osmi Romanových kompozic je pak důraz na melodii…

Ferdinando Romano studoval klasickou hudbu i jazz. Spolupracoval s Glennem Ferrisem, Loganem Richardsonem, Robinem Eubanksem, Bennym Golsonem či Marcem Poggiolesim, hraje v souborech barokní hudby, skládá i vážnou hudbu, miluje Debussyho a madrigaly. Ve studiu loni v říjnu se s ním sešli již zmíněný Ralph Alessi (v jeho portfoliu figurují třeba Scott Colley, Fred Hersch, Don Byron, Steve Coleman, Uri Caine a Ravi Coltrane!), ve třech skladbách křídlovkář Tommaso Iacoviello (pohybuje se zhusta na poli staré a barokní hudby, hrál ale i s Javierem Girotto a Stefanem Di Battistou), dále pak saxofonista Simone Alessandrini (Jim Porto, Rita Marcotulli, Roberto Gatto), vibrafonista Nazareno Caputo, který tu rozezní i marimbu (znám je díky duu Logos se saxofonistou a basklarinetistou Leonardem Radicchim), pianista Manuel Magrini (v roce 2017 byl v Itálii vyhlášen Nejlepším mladým jazzovým pianistou) a bubeník Giovanni Paolo Liguori (žák Erica Garlanda, hrál např.s Joem Cohnem a Waynem Tuckerem).

Při skládání jsem věnoval zvláštní pozornost melodické formě, rozsáhlému využití výrazových prostředků, snažil jsem se ale vyhnout klasičtějším formám. Melodie ze začátku skladby se na konci nevracejí, a pokud ano, stane se tak jiným způsobem, v jiném uspořádání, dokonce v podobě jiné melodické linky, v níž je obsažen vývoj původní melodie,“ tvrdí Romano.

A já mu dávám plně za pravdu! Již úvodní, bezmála devítiminutová skladba „The Gecko“ obsahuje vše, co v dalších opusech protagonisté ještě dovrší k absolutní posluchačské spokojenosti. Ostatně gekoni jsou zvířata, která na archetypální úrovni představují vytrvalost, houževnatost a schopnost regenerace klidem; tedy to, co modernímu člověku chybí. Niterná trubka, lehkotonážní rytmika, jež ale naléhá, to vše postupně nabývá na urputnosti, sólo trubky, přidává se altka, dechy zahušťuje křídlovka, sóluje i vibrafon, pak piano, melodie se vyloupne znovu, ještě výraznější, až ji nakonec pohltí rozvolněný závěr.

Ferdinando Romano: Totem feat.Ralph Alessi

Ferdinando Romano: Totem feat.Ralph Alessi

Následující miniatura „Evocation“ je sólo výtryskem kontrabasu, jež působí jako podnětný předkrm pro osmiminutový majstrštyk „Wolf Tomem“, provzdušnělý a produševnělý; však je také inspirován stejnojmennou knihou čínského autora Jiang Ronga (2004), jež vypráví autobiografický příběh čínského studenta poslaného za „kulturní revoluce“ do Mongolska, příběh vztahu mezi člověkem a přírodou (u nás vyšla před deseti lety). Jemné témbry dechů, rytmické tkanivo, sóla sopránky a piana jsou plovoucí jako mračna; postupně se ale materie zahušťuje, sólo trubky je již emotivní. Balada „Curly“ začíná lyrickým duetem piana a vibrafonu, posléze se připojí vzletně rozmáchlá basa v melodické lince, vyloupne se též davisovská trubka; aktéři malují barevnou kompozici, umocněnou souzvuky i kontrapunkticky vedenými hlasy nástrojů. Dvoudílná kompozice „Sea Crossing“ je obrazem lodi vydané na milost či nemilost moři. Romano ji zkomponoval pomocí seriální techniky, jež má místy blízko k minimalismu, který ostatně vznikl jako odpověď na příliš složitý serialismus. Proto panuje v obou částech pnutí, které udržuje posluchače v napětí; samozřejmě ruku v ruce s výtečnými instrumentálními výkony. V „Part 1“ se prodere nad hladinu dravá trubka a emotivní altka, zatímco rytmiku tvoří provazy nervů; v závěru se vše utiší a zůstane jen osamělé, meditativní piano… a to plynule přejde do „Part 2“, v němž se změní v nervózně přerušovanou cirkulaci tónů. Z ní se vymaní hutné riffy kontrabasu, rytmika tepe, tentokrát se místo vibrafonu rozezní marimba, dechy v závěru řízně frázují. Následuje lahodná skladba „Memories Reprise“ (8:20) s příchutí Středomoří; tradiční lyriku protkává kontrabas hraný smyčcem a sopránka. Vznese se lehounká melodie nesená rozkvetlými dechy, jíž se následně chopí v sólových chorusech sopránsax, piano a trubka. Finále alba je opravdovým vzepětím na samotný vrchol jazzové hory! Jedenáctiminutové „Mirrors“ stojí na melodických fragmentech v umném kontrapunktu, na vzrušující kombinaci improvizace a předem dané harmonie. Již úvod je skvostný – křehký dialog vibrafonu s marimbou. Pozvolna se přidávají další aktéři, jako první kontrabasista. Ten drsně, rozvolněně rozezvučí robustní struny smyčcem, až z toho bicí chytnou nerva; nesměle se přidají piano a dechy. Ale v ten pravý okamžik, kdy už by posluchač mohl začít vyšilovat, dojde ke gradaci, čili k pravidelnému proudu s rázným tahem a dvojsólem altsaxu a trubky a vzněty vibrafonu a piana. A to by se dalo poslouchat až do alelujá…

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..