Nové album NIKOL BÓKOVÉ a jejího kvarteta s titulem „Expedition“ vyšlo sice již v listopadu loňského roku v digitální podobě, jak jsme vás tehdy již informovali, ale na CD a LP spatřilo světlo světa až počátkem tohoto roku. A od letošního září vypukne teprve to pravé koncertní dění okolo něho. Takže recenze je navýsost aktuální…
Album „Expedition“ je celkově již šestým autorským albem Nikol Bókové vydaným v rozmezí pěti let, a zároveň třetím na její vlastní vydavatelské značce Soleil et Pluie. S kvartetem pak v pořadí druhé, a to po výtečné nahrávce „Elements“ z roku 2022. Novinka následovala po neobyčejném loňském albu sólového klavíru „Naked Pieces“. Oba tyto předchozí počiny nasadily uměleckou laťku tvorby pianistky pořádně vysoko. A překvapují svěžestí, neotřelostí v každém okamžiku. Ona překvapivost, tudíž nepředvídatelnost toho, co přijde, co bude následovat v hudebním toku, je pro mne osobně tím nejdůležitějším; oceňuji to víc, než instrumentální a melodickou dokonalost.
Z tohoto pohledu je „Expedition“, navzdory svým nesporným kvalitám, pro mne jaksi zklamáním. Devět autorských kompozic nijak sound kvarteta neposunují, postupy se navíc opakují. Klavírní ostinata i preludia, hutnosti i křehkost, perlivost i výrony intenzity, prostě střídání expresí a impresí, to vše už jsme slyšeli minule. Jenže u kvarteta Nikol Bókové, kde hrají kytarista David Dorůžka, kontrabasista Martin Kocián a bubeník Michał Wierzgoń, bych sázku na již osvědčené nečekal. Vzhledem ke sci-fi tématu je tu jen (?) víc kytarové psychedelie a severské nálady. Tu má na svědomí norský trumpetista Gunnar Halle, jenž hostuje ve dvou skladbách – „Vespertine“ a v závěrečné „Solace“.
Nicméně se oněch necelých 35 minut (stopáž ideální nejen pro LP) nemáte čas nudit. Všechno je řečeno jasně, bez protahování, instrumentálně na patřičné výši. Album otevírá titulní „Expedition“, prosycená směsí nu-jazzu a fusion. „Space Odyssey“ mísí čisté klavírní krystaly se zašpiněnou materií a kytarovou psychedelií. Byť máte pocit, že už jste tohle slyšeli mockrát, stejně vás to zaujme; zvláště, když tu prosakují nádherné vyhrávky kontrabasu. Následující „Curiosity Rover“ se blíží art-rocku, stejně tak klokotavá „Terrestrial Traveler“. Po perlivě lyrické a melodické skladbě „Zephyr“ posluchače v „The Deep Range“ obklopí bachovská ostinata, nad nimiž se rozprostírá křehký a hutný svět impesí a expresí, z něhož vyhřezne zastřeně děsivá kytara a vše nu-jazzově vygraduje. Track „Sakamoto Temple Town“, jak titul napovídá, je ovlivněn japonskou lyrikou a spiritualitou, jež nabývá postupně na intenzitě…
Summa summarum: album navzdory mírnému zklamání každopádně doporučuju!
