Když v jazzu platí vzorec 1 + 1 > 2
AuB

Když v jazzu platí vzorec 1 + 1 > 2

AuB: AuB
zvuk
100
obal
100
hudba
100
100

Label Edition Records vydal další pozoruhodný debut z tvůrčí dílny nastupující jazzové generace ve Velké Británii; 29.května spatřilo světlo světa eponymní album kvarteta AuB. Dva tenoři plus rytmika…

AuB znamená hybnou sílu, vycházející z Vennova diagramu. Přeneseno do hudby: je to jednota A a B ve smyslu synergie kolektivního hlasu a zvuku jednotlivých hlasů. Výsledek kolektivní tvorby dvou autorů a instrumentalistů je větší, než souhrn tvorby jednotlivých aktérů. To znamená, že každý hráč psal hudební nápady individuálně, ale teprve spolu je kompozičně a improvizací rozvíjeli do výsledného tvaru. Prostě podle vzorce 1+1>2!

Oba autory a tenorsaxofonisty čtenáři Jazzportu již znají. Toma Barforda jsem tu představil v souvislosti s jeho prvním sólovým autorským albem „Bloomer“ z roku 2018, Alexe Hitchcocka pak vloni v recenzi jeho debutového EP „Outside In“, kde se ostatně již o chystaném společném albu zmiňuji. Jejich kvarteto doplňují kontrabasista Fergus Ireland, který je jinak stabilním členem Hitchcockova souboru, a bubeník James Maddren, jenž spolupracuje třeba s Antem Lawem či Julianem Argüellesem.

AuB (Tom Barford and Alex Hitchcock) at Rat Records, London

Autorství osmi skladeb na čtyřicetiminutovém albu (samozřejmě vyšlo i na LP) je rovnoměrně rozděleno mezi oba saxofonisty; ti mimochodem obsluhují i syntezátory, byť (a naštěstí) střídmě, navýsost ústrojně. Společným jmenovatelem všech kompozic je drsná, hutná, plnokrevná rytmika a kontrapunktické či souzvučné sazby saxů od lahodného témbru až k power-jazzové zběsilosti. A samozřejmě umná práce s dynamikou, též rytmickou a výrazovou proměnlivostí. A výtečné sólové chorusy.

Alex Hitchcock & Tom Barford
Alex Hitchcock & Tom Barford

Úvodní „Not Jazz“ začíná drsně, ve střední části melodicky, mírně, lyricky, se syntezátorovou podmalbou, posléze se šťavnatým tenorovým sólem a nástupem jazz-rocku, korunovaným sólem bicích. Baladu „Valencia“ sytí barevné saxofonové souznění i kontrapunktické vedení hlasů ve výrazném tématu, nabývající postupně na intenzitě. „Calvados“ se zprvu jeví jako hardbopovka, zhutnělá elektrifikovanými saxy, s bouřlivou rytmikou, ale v půli dochází ke zmírnění se vzdušnými saxy a syntezátorovým ambientem. Jakoby ve sladkém opojení. A to houstne, kyne. V minutovém antré skladby „Rufio“ se zaskvěje sólový kontrabas, pak ale zavládnou rozvášněné saxofony v klasické hardbopové jízdě snů, jež se posléze střídají v sólech a nabalují na sebe elektronickou špínu. „Ice Man“ je parádní power-jazzůvka s výrazným tématem a strhujícími sóly, včetně kontrabasového. V drobničce „Dual Reality“ hrají pouze saxofony v kontrapunktu a´la Bach. Osvěžení, výdech a nádech před příštím. Protože následuje vzkypělý „Doggerland“, oscilující mezi brunátným power-jazzovým tahem a zklidněnými, melodickými souzvuky; obě polohy se střídají, s novými nápady, stále se něco děje. Včetně vzrušujícího sóla el.tenora. Chutným hardbopem „Groundhog Tuesday“ album končí, ale vsadím se, že si ho hned pustíte znovu…