Již čtrnácté album jako lídr vydal britský saxofonista JULIAN ARGÜELLES. Vyšlo na značce Edition Records dne 20.července a dostalo titul „Tonadas“. Je vskutku plné barevných, lahodných a melodických tónů, jaké umí přinést evropský jazz, když má kořeny na Pyrenejském poloostrově a kmen se vzpíná k Severu. Argüelles jej natočil s kvartetem, v němž oproti předchozímu albu „Tetra“, jež bylo kritiky považováno za vůbec nejlepší britské jazzové album roku 2015, došlo ke změně na postu klavíristy; Kita Downese nahradil Ivo Neame. Jinak vedle lídra, který střídá tenor se sopránkou a je autorem všech skladeb, kvarteto dotváří výtečná rytmika: kontrabasista Sam Lasserson a bubeník James Maddren.
Juliana Argüellese jsem tady již představoval, a to v souvislosti s recenzí loňského alba „Setembro“ v mezinárodním triu s Máriem Laginhou a Helgem Andreasem Norbakkenem. S pianistou Neamem (Phronesis, Marius Neset Quintet) na novince „Tonadas“ nehrál Argüelles poprvé; potkali se třeba na albu kvarteta Escape Hatch „Roots Of Unity“ (2016) či vloni skrzevá projekt tria Phronesis s Frankfurtským rozhlasovým big bandem, kde byl Argüelles v roli aranžéra a dirigenta (album „The Behemoth“).
Na ploše 55 minut je rozprostřeno osm kompozic jako vzrušující výlet po rozpáleném Španělsku a Portugalsku, ale s příjemným, chladnějším vzduchem ze Skandinávie kolem hlavy. První zastávka je flamencová – „Alalá“ (což je výkřik ve flamencu). Kvarteto tady rozehrává kontrastní, proměnlivou hru plnou překvapivých frází, riffů, kontrapunktu i souzvuků (tenorsax a piano), s lyricky vzdušnými i tíživě hutnými pasážemi a sóly, včetně razantního kontrabasu. Následující „Alfama“ nás zavede do nejstarší čtvrti Lisabonu; opět výrazné téma, inspirované stylem fado, nádherně vykroužené klavírem. Kontrast lyrického piana a emotivní sopránky vyvolává husí kůži. A zpátky do flamenca, do rychlého „Bulerías“; rytmika zde vytváří sled až brutálního riffu, a na tomto minimalisticky výživném základu se bebopově prohánějí piano a tenorsax. „Tonadilla“, což je stará španělská písňová forma divadelního původu, vás okouzlí svojí křehkostí a jímavou melodičností, se skvostným kontrabasovým partem nad saxofonovým dronem a s následnými chorusy klavíru a sopránky. Poté se dostaneme do „Barrio Gótico“, úzkých uliček okolo katedrály de la Santa Creu v gotické čtvrti Barcelony; proto taky ono svižné hardbopové frázování a výbuch bicích. „Alegrías“ (styl flamenca pocházející z Cádizu) nás roztančí typickým motivem, dosyta hraným sopránkou, občas jen za doprovodu bujarých perkusí. Piano naopak taneční veselí zvolňuje, čímž vzniká břitké napětí. Starobylá jihošpanělská metropole „Sevilla“ nepostrádá tajemnou, ponornou náladu; postupně ale hudba nabývá intenzity, se střelhbitými vyhrávkami bicích a strhujícími sóly tenorsaxu a piana. Závěr alba patří niterné pětiminutové baladě „Tia Mercedes“ pouze v podání sopránky a piana…
Moc hezký výlet!