To by nebyl náš jazzový rok úplný, kdybych nezmínil debutovou nahrávku v podobě pozoruhodného digitálního dvojalba vpravdě hvězdného uskupení JANOUŠEK-WRÓBLEWSKI QUARTET „Svatby/Plesy“, vydané na jaře ve vlastní režii…
Michala Wróblewského, který tu hraje na altsaxofon, jistě netřeba představovat. Tento přední instrumentalista mladší generace udivuje třeba ve formacích E Converso, KIAP atd. Trombonista Štěpán Janoušek hraje s vokální kapelou Skety, je členem Komorního orchestru Berg, Concept Art Orchestra a dalších uskupení na poli soudobé vážné hudby a progresivního jazzu. Rytmiku tvoří multižánrový bubeník Jan Chalupa (E Converso, Jananas, Bran, Voilá…) a kontrabasista Miloš Klápště s podobnou žánrovou šíří (Voilá, Aneta Langerová, Sisa Fehér, Nejtek-Klápště-Wróblewski…). Wróblewski a Janoušek spolu hráli již před lety v kapele Mocca Malacco (působil zde mimochodem i kytarista Jiří Šimek). Jejich nynější akustické kvarteto se na novince představilo ve dvou podobách, zcela opačných pólech tvůrčího vyjádření.
„Svatby“ jsou sestavené z autorských skladeb Wróblewského a Janouška. Každá ze třinácti drobnějších skladeb je postavena na neotřelém nápadu, inspirovaném určitým stylovým údobím v jazzové hudbě, přičemž s takovou inspirací muzikanti nakládají po svém, přetváří jej k mladistvému, současnému obrazu svému. A jelikož skladby nejsou zbytečně protahované, působí hutně, syrově a mnohdy i surově. Což s tvůrčím mládím koresponduje. Sólové chorusy Wróblewského a Janouška jsou excelentní, místy dechberoucí, strhující, přičemž se mi obvzláště líbí stylově bohatá a improvizačně bujará hra trombonisty. V úvodním tracku „Creole Wedding March“ posluchače válcuje neworleánský marš, v „Mistakes“ se z cool-jazzové pomazánky vznítí free-jazz, v „Happy Hangover“ ožívá creolský jazzový klub Hangover v San Franciscu, kde se různé styly mísily, třely a vzkvétaly, „Tvá podzimní láska“ je plná free-jazzové lyriky a´la Art Ensemble Of Chicago, „Wes“ parádně swinguje, „Hrajte“ dechovku jako free-jazz, v „The Arnolds“ o sebe křeše divoce hard-bop a free-jazz, v „Contemplation“ se free-jazz mění v ponornou řeku, rozvolněně plynoucí (se skvostným kontrabasovým sólem za použití smyčce), „Stě ště“ je pouhým nedokončeným vyštěknutím, „For Coleman“ zhutnělým, tažným gospelem neseným unisono dechy rozdrásanými sólem bicích, v „American Song“ vás pohladí zaoblený cool-jazz, „Dance No.3“ představuje hard-bopovou jízdu se souzvučnými sazbami dechů, hutnou rytmikou, vyšperkovanou kontrabasovým chorusem, ústící v saxofonovou lyriku, rockový rytmus a neméně úderný motiv vyvěrá pak v „Čiré radosti“…
„Plesy“ jsou naopak výsledkem spontánní improvizace celého kvarteta. Zatímco předchozí album je kolekcí vesměs hezkých a náladotvorných skladeb, toto přináší kusy ošklivé, v nichž se rozdíl mezi veselím a smutkem stírá. Janoušek k trombonu přidává basovou trubku, Chalupa různé objekty, takže zvuková materie se rozšiřuje. Což je pro neidiomatickou improvizaci vlastně nezbytností, neboť taková hudba je založena na co nejširší škále zvuků, poskládaných bez harmonie a normální logiky. Taková hudba není pro každého, ale pokud se posluchač nezalekne, stává se přímým účastníkem tvůrčího procesu, nejen svědkem. Protože na něm pak záleží, jak se zvukovou materií naloží, zda ji v sobě dotvoří. Jak se vypořádá s meditativní plochou (úvodní „Ladící“, poté „Neladící“), lidským hlasem znásilňovaným nástroji („Ompro 9“, „Pastva“), dokonce čímsi, co připomíná zpěv („Zpívaná“). Klokotavý rytmus, nervní kontrapunkt a dusítkem potlačovaná basová trubka pak naplňují skladbu „Šamanská“. „Smrtihlav“ je sycen dronovými dechy, rytmickými vrypy a posléze slapujícím saxem; evokuje grafickou partituru. Kovové, řeřavé zvuky, perkusení, zadrhávání, plky a mrvy dechů tvoří „Řetízkaeč“ (???), poté vyhřezne miniaturní free-jazzový „Pahýl“. „Lidová“ jakoby byla vyplivnuta z podvědomí nějakého národního obrozence. Album vrcholí jedenáctým trackem „Třídílná“ s antré basové trubky, rytmickým hnětením s nervními bicími, ostře řezaným saxem, a poté ztišením s téměř hororovou náladou…