A pak že český jazz nedrží se zahraničím krok! Jednoznačným příkladem budiž kvartet E CONVERSO a jeho debutové album „KONSPIRAČNÍ MELODIE“, vydané na slovenské značce Hevhetia.
Soubor E Converso založil v roce 2011 saxofonista Michal Wróblewski (roč.1988). Studoval nejdříve u Rosti Fraše, poté na brněnské JAMU, nyní na Hudební akademii v norském Oslo. Je nejen členem Bigbandu Českého rozhlasu a dalších jazzových ansámblů (hraje často s Petrem Kalfusem, Michalem Nejtkem, Janem Přibilem, Adamem Tvrdým a Radimem Hanouskem), ale také keltské skupiny Bran. Dalšími členy jsou kytarista Jan Pisklák, žák Jaroslava Šindlera, Libora Šmoldase a Davida Dorůžky, kontrabasista (baskytarista) Vladimír Micenko, člen kapel Fanfán Tulipán a Concept Art Orchestra, a bubeník Jan Chalupa z kapel Bran, Voilá (moderní šanson) a Betty Lee Quartet (pop-jazz). Všichni protagonisté se znají z jiných Wróblewského projektů, takže na jejich sehranosti a schopnosti vzájemné interakce je to pochopitelně znát.
Hudba kvarteta spojuje vlivy tzv.newyorského downtownu (evidentní je inspirace hudbou Johna Zorna a vůbec scény kolem klubu a vydavatelství Knitting Factory), současného evropského komorního jazzu a volné improvizace. „Ukradli jsme všechno, na co jsme přišli!“ s nadsázkou to komentuje v jednom rozhovoru Wróblewski a pak dodává: „Máme rádi spoustu hudby nejen té jazzové, ale taky se inspirujeme vlivy rocku, metalu, country, punku, folklórní, soudobé vážné hudby, hudby avantgardní, popové i filmové…“ Zdálo by se, že ta deska bude něco jako příslovečný dort pejska a kočičky, ale není tomu tak – album na ploše téměř 47 minut přináší neobyčejně vyzrálou současnou hudbu, je obdivuhodně sevřené, a přitom výrazově pestré a zvukově barevné, nepodbízivé a umělecky pravdivé. Vznik titulu vysvětluje Wróblewski takto (a mně velmi sympaticky): „Netýkalo se to ani tak české politiky…Bylo to v době, kdy se vyrojily ty konspirační teorie kolem 11.září, krize, pět Židů vládne světu atd…To mi asi nejvíc vadilo. Jejich záměr byl možná zpočátku odkrýt lži, nenasycovat se pochybně předhazovanými informacemi z médií, ale ve finále ty teorie často rozdmýchávaly další nenávist vůči např.náboženským skupinám…Česká politika ani nepotřebuje konspirační teorie. Myslím, že to všechno zřetelně vidíme i bez nich.“ Výrazným rysem alba jsou právě ony podtexty, inspirační zdroje pro vznik té které kompozice. Většinu autorského materiálu napsal Wróblewski – 8 skladeb ze 12 (dvakrát je pak zastoupen Micenko a Pisklík). „Snažím se za hudbou vidět víc, než jen zvuk,“ dodává. A z desky je to opravdu více než patrné!
Úvodní „Downtown“ s typicky výrazným a riffovitým motivem (a koneckonců i názvem) jasně odkazuje ke své inspiraci – rockový tah, proměnlivá dynamika, ostrá altka (Wróblewski na celém albu hraje pouze altsaxofon), kolážovitost a nabroušená kytara evokují třeba nahrávky Curlew (George Cartwright, Fred Firth, Tom Cora…). Micenkova „Nálada 19“ do své nesporné lyriky dokázala nasát groovy i free-jazzově vypjaté altsaxofonové sólo, což vystihuje nejlépe rozpolcenost, rozháranost a zmatek mládí. Následující „Infekce“ vychází ze stejnojmenné básně Václava Hraběte – a je v ní obsažena až fyzicky nervnost, strach, napětí i touha, vypjatým sólem tady exceluje také kontrabasista Micenko a zvukem zvonkohry a drobných perkusí hostující Marcel Bárta.
Skladba s ironickým názvem „Ezoterik ve lví srdci“ kříží jedinečným způsobem fusion základ s duetem altky s kytarou, mně evokující zvuk revolučního alba „Song X“, jež spolu kdysi natočili Ornette Coleman a Pat Metheny. „Písečná kosa“ vychází ze smutku a bolesti ze stejnojmenného historického románu Vladimíra Körnera, s až drtivou naléhavostí ostinata a hororově zašpiněnou kytarou. Pisklákova „DTP 26“ je svižnůstka s narockovělými riffy, inspirovaná aplikací posílání sms jízdenek, „Jazzová policie nepřišla“ s až šramlovou melodií, která se postupně free-jazzově rozvolňuje a posléze rockovým riffem stmeluje, si dělá srandu z hlídačů jazzové čistoty, „Nehodící se proškrtněte“ (Micenko) ironizuje přemíru byrokacie, Pisklíkova „Lesní směs“ má svou výrazovou neurčitostí blízko k soudobce, snad je na téma přírodní, možná ale evokuje větrové bonbóny mého dětství. Skladba „Zornet“ je už složeninou v názvu neskrývanou poctou Johnu Zornovi a Ornettu Colemanovi – hudebně je to pak do necelých dvou minut metamorfovaný energetický a kompoziční extrakt! Titulní „Konspirační melodie“ se vyznačuje rockovými riffy, jakýmsi obnaženým zvukem, eruptivními sóly altky a baskytary a v závěru osamoceným, ironicky vyznívajícím mužským polyfonickým zpěvem. Závěrečná, dětsky rozverná „Hello Kitty“ se zvonkohrou v úvodu a s pojaponštěle průzračnou melodií, postupně rozbitá do rozvolněné formy a se závěrem jaksi do ztracena, pojednává o japonském komiksovém koťátku, které ročně vydělává přes miliardu dolarů…
Horký kandidát na Jazzové album roku! Ale vlastně kde? Jsou to čeští muzikanti, ale na slovenském labelu – Anděl se jich tedy bohužel netýká…
Tady si ještě vychutnejte jejich hudbu – v této souvislosti musím podotknout, že na výše recenzovaném albu, které je čistě studiové, je ona až drtivá energie níže zaznamenaného živého vystoupení cele zachována: