Španělský jazz je samozřejmě již pojmem, ale severozápadní část Španělska, Galicii, si v souvislosti s hudbou spojujeme spíše s duchovní (křesťanskou) a keltskou tradicí. V jednom z oněch starobylých galicijských míst, městě Lugo, kam jazz ještě nedorazil, se narodil v říjnu 1974 MARCOS PIN. Nejdříve studoval klasickou kytaru, a to již od 8 let, jako dospívající mladík se střetl s jazzovou hudbou díky kočujícím muzikantům z Katalánska. Na Královské konzervatoři v nizozemském Haagu pak již studoval nejen jazzovou kytaru, ale také kompozici, a zde též potkal vynikajícího řeckého saxofonistu Thanose Athanasopoulose, jenž vyznává hard-bop. Takže se i Marcos Pin stal dědicem hard-bopové tradice, v jeho případě to byly kytarové osobnosti jako Jimmy Raney a Tal Farlow. Obdivuje onu delikátní krásu jejich kytarového zvuku a toku sólových linek, ale obohacuje ji vlastními originálními nápady, čerpajícími z moderní současnosti a také z tradiční hudby Galicie. Dá se směle říci, že Marcos Pin tak završuje jednu významnou větev vývoje jazzové kytary.
Galicijský kytarista a skladatel hraje v několika vlastních souborech a má na kontě již 7 alb. První vyšlo v roce 2007. O rok později vzniká jeho ORGANIC COLLECTIVE a s ním deska „Maybe In Other Life“ (Audia Records). S Pinem zde hraje bubeník Carlos López a znamenitý varhaník Juan Galiardo, ve dvou skladbách hostuje altsaxofonista Pablo Castaňo. Ve 42 minutách osmi Pinových skladeb (a jedné Lópezovy) ožívá spíše Grant Green z rané funky éry, také s podporou hammondek a se šťavnatými groovy, ještě ne tak ztvrdlými. V tomto duchu se vydařily třeba „Time Is Runnin´“, „Brilliant“ „Stay Away“ a „Blues For Dave“. Pin jde však ještě dál – v jeho kytaře se s bopovou tradicí snoubí také třeba Charlie Hunter („Neo And Bach“), John Scofield (převážně v doprovodných partech), dokonce Carlos Santana („Humprey´s Mood“) a Jimi Hendrix („Tika Is Hunting“).
S řeckou saxofonovou hvězdou Thanosem Athanasopoulosem natočil pod hlavičkou ATHANASOPOULOS / PIN JAZZ QUARTET zatím dvě alba (rytmiku zde tvoří kontrabasista Paco Charlín a bubeník L.A.R. Legido). Především to druhé, „Modern Money Mechanics“ (Free Code Jazz Records 2010), přináší na ploše 58 minut sevřený tok živoucí hard-bopové muziky s free-jazzovými ostrůvky v podobě 4 volně improvizovaných miniatur. Ty mají nápadité tituly: „Don´t Drink the Blackwater“, „Unlike a Rolling Stone“, titulní a „Banker´s Suite (Burned Nicely…)“. O zbylých osm kompozic se autorsky podělili oba kapelníci. Pin přispěl příjemnou baladou ve valčíkovém rytmu „Waltz For Melina“, v níž se zaskví nádherně vyšperkovaným a harmonicky bohatým sólem. „Swing Flu“ je svižná bopovka, která parádně uhání a oba sólisté ji ještě dokáží vygradovat svými sóly. Nejzářivější perlou celé desky je bezesporu úžasně vystavěná (a také nejdelší kompozice – 9:50) „Bagheera´s Dilemma“, inspirovaná jednou ze zvířecích postav v Kiplingově knize Mauglí. Ústřední motiv připomíná Geshwinovu Summertime, avšak kompozice je bohatě členěná, znějí tady i groovy, probleskují povědomá kytarová funky témata, sopránka je plnokrevně shorterovská. V druhé polovině pak všichni přímočaře útočí na jazzovou slavobránu.
MARCOS PINV roce 2012 vycházejí Pinovi dokonce dvě CD. Nejdříve s pozměněným ORGANIC COLLECTIVE „Groovy Meditation“ (Sonaxe Records). Z původní sestavy zbyl pouze bubeník Carlos López, oba muzikanty doplnila baskytaristka Juansy Santomé a tenorsaxofonista Xosé Miguélez. 39 minut hutného fusion, syceného funky groovy, tak by se deska dala charakterizovat. Překvapením byl nepřeslechnutelný autorský vklad Lópeze, jenž z osmi skladeb napsal tři, a dokonce nejrozměrnější. V nejdelší „Los Inspectores“ (6:55), jejíž struktura je volnější, a tudíž proměnlivější, exceluje Pin nejen bohatým sólem, ale také vytvořením až meditativní kytarové plochy. Následující „From Hell With Love“ (6:25) je naopak řádná odvazovka, vystavěná z lámaných groovů, dynamického, rytmického, zvukového a instrumentálního „obžérství“ (v tom dobrém slova smyslu, pochopitelně).
Zatím posledním albem Marcose Pina je „Barbanza“ (Free Code Jazz Records), které natočil se svým desetičlenným ansámblem FACTOR E-RESET, to jest v sestavě: Ton Risco (vibrafon), Manolo Gutiérez (piano), Juansy Santomé (kontrabas), Max Gómez (bicí), Xosé Miguélez (tenorsax), Toňo Otero (tenorsax, barytonsax), Pablo Castanho (altsax, flétna), José Luis Miranda (trombon, euphonium) a Javier Pereiro (trubka). Barbanza je region Galicie, vyznačující se „všemi krásami světa“, zemi mezi horami a mořem. Bezmála čtyřiapadesátiminutové CD obsahuje 6 Pinových kompozic a jednu převzatou, slavnou Coltraneovu „Moment´s Notice“. Album otevírá nová verze „Bagueera´s Dilemma“, nejdelší položka CD (8:30), s výborným vibrafonovým sólem a téměř bigbandovými sazbami. Kapelník i v dalších skladbách nechává více sólového prostoru spoluhráčům, opravdové kytarové sólo najdete vlastně jen v morriconeovské baladě „Where Are They?“. Především dechová sekce exceluje, a to v neobyčejně pestrých sazbách a souzvucích, např.v ellingtonovském duchu („Bico de Mar“, „Noite de Sereas“) či s mingusovskou hutností a vypjatostí („Escarabote´s Blues“ – tedy Blues mořské pláže v La Coruňa). Skladba „San Finx“ je zase plnokrevná hard-bopovka s erupcemi bubeníka a´la Art Blakey.
Zapamatujme si jeho jméno: Carlos Pin! Jsem přesvědčen, že za pár let bude jeho jméno jazzový svět skloňovat ve všech pádech…