Rakousko-nizozemské duo KATHARINA GROSS & FIE SCHOUTEN vydalo v listopadu loňského roku na nizozemské značce Attacca výtečné album „bee sage“. Je na něm pět skladeb pro violoncello a (kontra)(bas)klarinet z pera soudobých skladatelů, z nichž většina byla zkomponována přímo pro tuto dvojici interpretek.
Violoncellistka Katharina Gross a klarinetistka Fie Schouten se věnují programově současnému mezinárodnímu repertoáru na poli soudobé vážné a experimentální hudby. Ta využívá často nízké frekvence zvuku v kontrastu s expresivním pojetím, využívány jsou též elektroakustické prvky. Taková hudba zaznívá také z jejich první společné nahrávky „včelí šalvěj“. Obě protagonistky hrají skvěle, a to nejen díky ohromující virtuozitě, ale také díky niternému vniřnímu souznění s jedinečnými kompozicemi.
Bezmála hodinové album otevírá osmiminutová skladba „Oi kuu“ (Oh měsíc), již v roce 1990 zkomponovala finská skladatelka Kaija Saariaho (1952–2023). Inspirací se stala vpravdě minimalistická báseň japonského buddhistického mnicha Myōe (1173–1232): „ jasný tak jasný jasný jasný tak jasný jasný tak jasný jasný jasný tak jasný jasný tak jasný oh měsíc“. Vzniká tak křehký zvukový svět, který se rodí zprvu z hlubin, aby posléze mísil meditativní polohu s houstnoucí, intenzivní vznětlivostí.
Následuje více než šestnáctiminutová kompozice „Masks“ z pera rumunské skladatelky Doiny Rotaru (roč. 51). Masky se zrodily již v roce 1989, finální podobu ovšem získaly až vloni díky oběma interpretkám. Skladba obsahuje čtyři části představující čtyři imaginární masky. Předchází jim prolog coby jakési divadlo, umocněné zvukem gongu. Masky se střídají během dramatických dialogů, občas vypjatých až hysterických, někdy ironických. Obě protagonistky hrají také na drobné perkuse, takže tu zazní třeba i violoncellová parodie vycházející z Bizetovy Carmen za doprovodu tamburíny. Lyrická melodičnost se tu střetává s naléhavostí, leckdy až děsivou, na ztišené plochy se hrnou zvuková hysterie, v dialozích převládá nervozita.
Čtrnáctiminutový ponor do lahodných hloubek „bee sage“ (2023) má na svědomí nizozemská autorka tzv. Spektrální hudby Rozalie Hirs (roč. 65). Titul „včelí šalvěj“ je pojmenován podle rostliny Salvia apiana, známé také jako šalvěj bílá, šalvěj posvátná či právě šalvěj včelí. Tato silně aromatická rostlina pocházející z jihozápadu Spojených států a severozápadního Mexika je spojována s očistou, léčbou a duchovními praktikami. Proto hudba působí meditativně a zvukomalebně, zčásti ovlivněná barokními sazbami, jež tak ale evokují pohyb. Probleskují také radostné emoce. Harmonická spektra se odhalují postupně, což posluchači umožňuje pozvolný, nezahlcující ponor do hudby.
Po trojici umělkyň následují dva zástupci mužského skladatelekého světa. Turecký elektroakustický skladatel a performer Tolga Tüzün (roč. 71) přispěl více než desetiminutovou kompozicí „Dyssynchrony“ z roku 2023. Istanbulský umělec rád experimentuje s prostorem; v jeho vzrušujícím kompozičním stylu se střetávají rytmické anomálie, mikrotonální výlety do neznáma a kontrasty mezi jednotlivými akordy a tóny. Vzniká tak mnohdy až brutální střet mezi lyrikou a expresí, mezi klidem a chaosem, střídají se nálady, polohy, struktura. Hudba tak odráží složitost nejen hudebního dialogu, ale i komunikace jako takové. Záměrný nesoulad, narušování synchronizace, nepředvídatelné střídání protichůdného výraziva (minimalismus, jazzové synkopy, renesanční polyfonie, ambientní opar atd.), to vše nutí posluchače k plnému soustředění. Poslech se pak mění v nekonvenční dobrodružství.
Album uzavírá neméně pozoruhodná skladba Dimitrise Andrikopoulose (roč. 71) „When you see…“ (10:57), taktéž z roku 2023. Řecký skladatel, žijící v Portugalsku, ve svém díle zkoumá hranice slyšitelnosti. Kompozice vychází z atmosféry a chuti smrti vyvěrající z básně „Když vidíte miliony mrtvých bez úst“ z pera Charlese Hamiltona Sorleye (1895–1915), britského básníka z 1. světové války, který padl v říjnu 1915 v bitvě u francouzského Loosu. Ach ano, „je snadné být mrtvý“. Dílo je jasným a nekompromisním odsouzením romantizace válečných obětí. Ve válce je jen zoufalství a mrtví jsou pouhými stíny kdysi živých lidí. Panuje pak jen ticho a nepřítomnost…
Skladba začíná ambientně vystavěným tichem, jež se postupně mění v neklid a nakonec ústí do fascinujícího přívalu zvuku. V závěru zvítězí ale křehkost posledního dechu a odevzdání se, coda je ve znamení řeřavého dronu.
Nesmírně působivá hudba!
Štítky