Ještě jedno pozoruhodné album se zrodilo v závěru loňského roku! Je jím „Hémisphère“ švédského tria PAUL JARRET / KARIN JOHANSSON / DONOVAN VON MARTENS. Tento titul z hájemství volné improvizace vyšel u avantgardního labelu Havtorn Records. Kytarista Paul Jarret je nesmírně agilní improvizátor a experimentální tvůrce. Jeho hra svojí výrazovou šíří připomíná ikonického Dereka Baileyho, včetně užití rozličných způsobů preparace nástroje a techniky hry. Klavíristka Karin Johansson přistupuje ke svému nástroji taktéž experimentálně, včetně preparace a hry na struny. Je rozkročena mezi jazzem, volnou improvizací a soudobou vážnou hudbou; mimochodem jsem se o ní zminil nedávno v souvislosti s výtečnou kontrabasistkou Ninou De Heney. Kontrabasista Donovan Von Martens pak nezůstává co do experimentálního pojetí nijak pozadu.
Album „Hémisphère“ je tudíž syceno třemi strunnými nástroji, na které aktéři, když to zjednoduším, nehrají normálně. Experimentální herní techniky ve 13 skladbách kratší stopáže (celková stopáž alba je pak 52:30) tak umožňují zrod koncentrovaných, zhuštěných zvukových příběhů. Mnohdy fascinující hlukové exprese se střídají s tu rozechvělými, onde melodicky zvukomalebnými impresemi; dvakrát můžete slyšet natolik zajímavé témbry, že evokují dokonce klarinet či bambusovou flétnu. Improvizace v hudbě tohoto tria dává vzniknout kompozicím, které mají jasný tvar, a zároveň posluchače dráždí neobvyklými zvuky a spouští jeho imaginaci. Dronový minimalismus má blízko k hudbě amerického skladatele Mortona Feldmana (1926-1987), klavírní part v lyrických pasážích pak evokuje impresionismus třeba takového Debussyho.
Dramaturgie alba je pozoruhodně vystavěná. Střídají se tu čtyři výrazové polohy, které sice nevykazují nějakou stylovou čistotu, ale o to jsou zajímavější. Album díky nim získává na nevyzpytatelnosti, jež dráždí nejen sluch, ale především mozek. Impulsy z hudby i mozku křesají o sebe a jiskry zapalují zduřelou fantazii…
První výrazovou polohou je lyrika. V úvodní skladbě „Clairsemé“ se střídají křehká rozvolněnost, melodické záblesky, ambientní nálady a houstnoucí drone. V „La Murmuration des Oiseaux“ figuruje akustická kytara, skoro až folková; lyrické drúzy trio postupně zahušťuje. Miniatura „Dans un Moment“ má až mysteriózní nádech, „Skuggsång“ se z hloubi ponoru vylévá k intenzitě. Závěrečná „Sfär“ pak spojuje lyricky mocný, neobyčejně sugestivní klavírní tok s neidiomatickými postupy kontrabasu a kytary. Pro mne vrchol alba!
Druhou výraznou polohou je tu právě ona zcela obnažená neidiomatická improvizace. „Snåren“ navzdory nestruktuře pulsuje, byť nepravidelně, miniatura „Les Traces Visibles“ je nekompromisní změť. Ve „Fondre“ jsou všechny tři nástroje brutálně preparovány, hustě to tu klokotá a zvuk je hrubě przněn. Zvuková nevyzpytatelnost panuje také v tracku „Frost“.
Třetí tvář je skryta za hlukové ataky. Noise se řine z dronů, tu vrstveného a různě drásaného („Det är sent nu“), nebo převalujícího se líně („L´Aube“) či s příměsí industriálu, nad kterým ale nakonec zvítězí lahodné témbry („Tiden“).
Významným výrazovým zdrojem je také minimalismus, který se v nejčistší podobě jeví ve skladbě „I det Förflutna“. Nutno ovšem dodat, že se projevuje v dalších skladbách, ale samozřejmě v latentnější formě. Vskutku dobrodružná nahrávka!
Štítky