Jak jsme vás již informovali, nedávno vyšlo u Bivak Records další album MARTY KLOUČKOVÉ. Tentokrát pouze v duu s DAVIDEM DORŮŽKOU. Byť „How Little We Dream“ není tentokrát autorské, představuje opět vrchol (nejen) tuzemského vokálního jazzu…
Již v souvislosti s předchozím počinem „Stopa snu“ (Hevhetia, 2022) konstatuju, cituju: Kloučková vyzrála natolik, že na rozdíl od většiny jejích (nejen) tuzemských kolegyň je kvalita pěveckého výrazu s instrumentálními výkony v opravdu vzácné shodě. Na novince je to umocněno zcela v plné míře, neboť zde je vokál s instrumentální složkou dokonce v naprosté symbióze.
Pamatuju si, jak mi Marta Kloučková v srpnu 2021 na Voicingers v Źory prozradila, že ji nesmírně láká moderní improvizace, plná výrazové fantazie, jíž by ráda obohatila písňovou formu. A je to tu!
Na ploše 38 minut alba, jež vyšlo jako LP, je rozprostřeno deset coververzí známých i méně známých fláků napříč více než devíti desetiletími nonartificiální hudby. Nejstarší je tu „I’ve Got a Feeling I’m Falling“ z roku 1929, na níž se autorsky podílel legendární jazzový pianista Fats Waller, nejmladší je pak „WILDFLOWER“ (2024) z repertoáru Billie Eilish. Ačkoli tu tedy zní roztančený raný swing či pop-rocková balada, kolekce je sevřená a nepřipomíná ani v nejmenším příslovečný dort pejska a kočičky.
Vévodí sytý, tvárný zpěv plný krve a mlíka, místy lehce zastřený. Kloučková navíc disponuje výtečnou anglickou respektive americkou výslovností, což jí umožňuje výtečně frázovat. A posléze se odpíchnout k vokalizování a scatu. Dorůžkova kytara hýří barvami a fantazií; je v pravém slova smyslu nadžánrová, jazz, pop i rock jsou přetaveny do neobyčejně svěžího, kompaktního tvaru v souladu se sdělením a náladou té které písně. Nesmírně sympatické je také to, že stopáže tracků nejsou zbytečně protahované, ať už z důvodu vymačkání emoce do poslední kapky či dokonce nějaké prachsprosté kalkulace. Mohl bych směle říci, že jde v některých případech až o esence písní. Přesto jsou plné bohatých vůní a chutí…
Za mne plná polovina tracků ční až do nejvyššího nebetyčna! Jsou to hned první tři písně – výrazově vycizelovaná paráda „Dreamland“ z pera Joni Mitchell, křehká „If You Could Love Me“, již měla v repertoáru např. Carmen McRae, a intimně pojatá „50 Ways To Leave Your Lover“ Paula Simona. Patří sem také „White Rabbit“, legendární kus kapely Jefferson Airplane, v níž psychedelie není chemická, ale čistě lyrická, bez hysterických emocí. Album uzavírá pak méně ohraná dylanovka, skvostná milostná balada „If You See Her, Say Hello“ (mimochodem z desky „Blood On the Tracks“ z roku 1975), sycená neskrývanou ženskostí zpěvačky a chlapskou citlivostí kytaristy.
Prostě nádhera! Z říše nemalých snů!
Štítky