Jak jsme vás již informovali, jazzová písničkářka MARTA KLOUČKOVÁ vydala opět díky labelu Hevhetia druhé autorské album. Zove se příznačně „Stopa snu“…
Takovou stopu zanechala již na svém debutu „Loving Season“. To s ní v kvartetu hrál ještě kontrabasista Jan Fečo a kytarista David Dorůžka jen hostoval, a to ve čtyřech písních. V recenzi jsem uvedl, že (cituji) albový debut Kloučkové se povedl. Ačkoli jeho tématem je láska a milostný vztah v různých podobách, tedy nic nového pod sluncem, upřímnost, otevřenost, zaujetí a kvality zpěvaččiny společně s instrumentálními výkony z něj činí patrně nejlepší vokální počin v letošní tuzemské jazzové úrodě. Na novince tomu není jinak, ale Kloučková jako zpěvačka i autorka vyzrála natolik, že na rozdíl od většiny jejích (nejen) tuzemských kolegyň je kvalita pěveckého výrazu s instrumentálními výkony v opravdu vzácné shodě. A to tu hrají již jako regulérní člen kapely David Dorůžka (také autor melodií dvou písní), kontrabas třímá Jaromír Honzák, klávesové nástroje (klavír, el.piano, wurlitzer) rozeznívá Vít Křišťan (autor jedné melodie) a za bicími sedí Marek Urbánek.
MARTA KLOUČKOVÁ: Stopa snu
Jedenáct písní tvoří nesmírně silnou výpověď ženy, která si klade zásadní otázku: „Kde končí láska a začíná povinnost?“ Ta zazní konkrétně v písni „Dívat se na svět“ (track č. 2), jímavé, ponorné i naléhavé, s vynikající, emotivní kytarou a perlivým pianem. Ovšem téma zkomírající, nejisté, nevyrovnané, vyprahlé i vzývané lásky sytí celé album. A Martě Kloučkové věřím každé slovo. A oceňuju její schopnost obyčejnými výrazy a poetickými obrazy beze stopy nabubřelosti dotknout se neuralgického bodu partnerského vztahu a navzdory jeho bolestivé rozjitřenosti nepropadnout bolestinství. V každé písni je aspoň špetka naděje. A s těmito textovými, potažmo pěveckými polohami je v kongeniálním souladu instrumentální složka. V úvodním „Bezčasí“, v níž je autorka „…na cestě domů“ a „stále jsem to já…“, stává se posluchač užaslým svědkem křehkosti, která je ale plnokrevná, dokonce dramatická (vokál v kontrastu se vznětlivými bicími), přičemž se zpěvačka neutápí v hlasové ekvilibristice, aby tak mohla jít každému slovu po páteři. „Padá sníh“ přesahuje obvyklý písničkový rozsah, aby se zpěvaččin smutek mohl obalit postupně gradovaným psychedelickým výrazivem el.piana a posléze kytarovým chorusem. V titulní písni „Stopa snu“ se kytarové tóny prolínají a obestírají „Vítr na řece,/stopa snu/Lapen do léčky ticha doufáš/že život ještě neodplul…“. „Myšlenky“, které „…už berou za kliku,/divoké myšlenky!“, se dlouze, teatrálně dramaticky derou na povrch, aby nechaly naléhavě rozbujet fúzi jazzu a rocku. „Krajina“ (nejdelší track alba – 7:57) je plná citu, zpěvačka má ale pevný hlas, protože věří, že „…nový svět si poskládám,/až ten starý zmizí…“; víra s sebou nese odhodlání, to zase emoce, takže píseň se vyklene vskutku mocně, aniž by došlo byť jen náznakem k rozmělnění. Následující „Podzimní píseň“ je patřičně melancholická („Jen ve spánku se čas zastaví,/vysvobodí nás na chvíli,/než opět otevřeme oči…“). Marta Kloučková umí i jazzově vokalizovat, což dokazuje ve dvouminutovce „Ztrácíš 2.0“, kde mne uhranul verš „…jsem poslední, ale nezhasínám…“. Píseň „Strom“ je nádhernou oslavou života, niternou, jež mi vnikla přímo do srdce, a posléze plnou emocí. „Pršet nepřestává“ je řízná fusion, respektive elektrický jazz a´la sedmdesátá léta, s intenzivním kytarovým sólem, jenž umocňuje hořké poznání, že „…takhle láska nevypadá…“. Závěrečná píseň „Ztrácíš“ je ve znamení víry v sebe, jež se odráží v nalezené pohodě, naději, průzračné jako Křišťanovo skvostné el.piano, završující toto výtečné písničkové album…
Jakých nevzniká navzdory záplavě zpěvaček moc!