Dvakrát oživlá legenda Kysuc

V krátkém časovém období vyšla dvě pozoruhodná alba, jež spojují dva protagonisté spjatí s undergroundovou rockovou scénou Kysuc – kapelami Teória odrazu a Otras: JULO FUJAK a PETER VARSO (VARSAVIK). O nich jsem tu již psal, o Fujakovi dokonce vydatně, se stejnou umanutostí a pílí, s jakou tento umělec tvoří. 17. května vydal label Blue Lizzard archivní nahrávku této dvojice „Nurture Curative“, 6. června se pak na značce Polí5 objevil jejich projekt „neteraz!“ pod hlavičkou formace zerOTRAS…

Improvizace jako léčebný prostředek

Kolekce sedmi archivních improvizací Jula Fujaka (klavír, hlas) a Petera Varso (akustická kytara, hlas) pod jednotícím titulem „Nurture Curative“ je výhradně akustickým dialogem, v němž se pojí leckdy až mysteriózně či naopak parodicky různé hudební světy. Pro fanoušky rockové alternativy může být tahle hudba notným překvapením. „Bolo leto 1994, na Skalitom, kde som vtedy žil a pôsobil primárne ako učiteľ hudby. V júli práve v mojom školskom byte vznikali úplne prvé, rockovo-industriálne nahrávky pod hlavičkou 0trasu s názvom Konto beznádeje. Varso i ja sme mali neľahké zdravotné obdobie, ale vo veľkej hudobnej učebni sme si skúsili bez prípravy len akustické improvizácie, a tak sme sa odviazali,“ přiblížil vznik nahrávky Fujak.

Album otevírá „Part 1“ s nádechem středověkého, potažmo orientálního mystéria. „Part 2“ v sobě spojuje dramatičnost i meditaci. Třetí part se vyznačuje až písňovou formou, působící naivně, odlehčeně (podobně, jako tomu bývá u Petra Nikla). Ve čtyřce dvojice využívá rockový drajv; tato improvizace je řízná, syrově emotivní. Intenzita se přelévá i do dalšího partu, pátého; ten se ale nakonec proměňuje v náznak písně, evokující Karla Kryla (!). Po kratších útvarech (2:14 až 5:09) album vrcholí dvojicí rozměrnějších částí. „Part 6“ (11:16) je sycen nesmírně proměnlivým výrazivem, od minimalismu přes trubadúrskou melodičnost či vokální expresi a pitvoření a´la soudobka až k ambientu, folku, blues a rockové elegičnosti. Ta pokračuje i v závěrečném sedmém partu (10:34), kde dochází i k osamocení vokálů, dokonce s názvuky chorálu a folklóru, byť notně surreálných; panuje exaltovanost i smutek, vše ústí v harmonizovaný dvojhlas. Poté se vznítí narockovělá kytara, jež nepohrdne ani free jazzem či naopak melodickou baladičností.

Na celém albu zvukově kraluje kytara. Klavír zní jakoby z podzemí; takto zpodobněný underground tak dostává příchuť podsvětí, osudovosti. Alespoň já to tak cítím…

Pravý čas pro neteraz!

Trio zerOTRAS není ani zbla nějakým pohrobkem zlatých časů kysucké rockové alternativy zrozené před třemi dekádami. Jde o projekt zcela nové kvality, který zaujme i posluchače progresivního jazzu či Franka Zappy. Navíc nejde o žádná vyzobávání z těchto zdrojů, jimiž by byl alternativní rockový sound tu či onde obohacován; všechny ingredience jsou tu smíchány do neobyčejně chutného, navýsost čerstvého hudebního pokrmu.

Sestavu tvoří opět dvojice Julo Fujak (zpěv, pitvorný hlas a všechny nástroje vyjma níže uvedených; ovšem v jednom kusu hraje i na el. kytaru) a Peter Varso Varsavik (zpěv, řev, el. kytary). Ovšem v tomto případě je veledůležitým aspektem zvuk a jeho prostorovost, takže za dalšího člena je po právu považován zvukový inženýr Zdeno Pastva. Ten se ostatně skrývá za prvotřídním zvukem i v dalších Fujakových počinech, včetně otrasového „Lájv in Prág“. Ve třech skladbách se jako hosté objevují pozoruhodní instrumentalisté, ale ty zmíním v průběhu recenze.

Album je cele autorské, všech 11 skladeb mají na svědomí Fujak s Varsavikem. Texty jsou hlavně z pera Jula Fujaka (aka TJ Vjuga), dvakrát je ale např. zastoupen i ruský spisovatel a básník, mistr krutých absurdit Daniil Charms, oběť stalinského teroru (v překladu Jána Štrassera). Také výtvarně je album zajímavé; autorem oné naslouchající hlavy na přední straně a té fimfárovské na zadní je akademický malíř Marek Ormandik.

Tento studiový projekt Fujak charakterizuje jako „směs skladeb a písní poctivě drásavé poetiky ´nulového trasu´ či kysuckého humoru, temných hlubavých nálad, ale i instrumentálních poloh na pomezí moderního art-fusion-rocku 21.století.“ Výstižně napsáno. Co dodat?

Muzika se tu na posluchače doslova valí. Nelítostně! A je prošpikovaná nejrůznějšími finesami, proměnami výrazovými a rytmickými, vše je vycizelované do posledního tónu, zároveň syrové a prokrvené jako maso čerstvě poražených zvířat.

V titulním kusu „Neteraz!“ se do výrazných kytarových riffů zařezává deklamace či přesněji proklamace Charmsova jednoduchého, o to břitčího textu; ovšem nechybí ani smutek (umocněný klavírem) či expresivita zhutněná elektronikou. „Dom“ je tvárný hard rock, též navztekaný, s divokým varhanním sólem. Varhany, dokonce evokující ty chrámové, zahajují track „Uroboros“; bezmála metalovou magmou prorůstají klávesy, ozve se sakrální zpěv, zazní výtečné kytarové sólo. V rockové lávě „Mrakodrav“ zvoní vibrafon, kytarový chorus je notně vypjatý. V „Nič!“ se mísí androš s alternativou, „Odchod“ s klavírním úvodem je pro změnu najazzlý, prosakuje melancholie umocněná violoncellem hostujícího Jana Kavana. „Pseudo!“ je skvěle ultimátní alternativa, kde se toho děje tolik, až uši přecházejí; za zmínku také stojí citace Vladimíra Kokolii. Tango blues (jak zní podtitul) „BLUZa“, nejdelší skladba alba (6:44), je zappovina par excelence! Bují tu jazzové i preparované piano, jazz-rocková kytara a znamenitý synt-saxofon a hlavně basklarinet Nikolaje Nikitina. Pro mne absolutní vrchol alba! Stejně tak bezmála dvanáctiminutová instrumentální improvizace „TO!“, jež v sobě skrývá cosi jako zvukový portrét historie Teórie odrazu; nechybí ani autentické hlasy aktérů. Hudebně jde o fúzi rocku, jazzu a psychedelie. Album uzavírá šestiminutové pokračování charmsovské absurdity „Neteraz! II.“, zprvu dosti rozvolněné, s recitací Fujakovy dcery Johanky jakoby z městského rozhlasu, s podkresem flétny Mikoláše Chadimy, což dohromady působí až psychoticky. V posledních dvou minutách se zerOTRAS rockově rozzuří, načež kytara vypálí vyostřené sólo. Jako coda je tam fakt hlas Hurvajse?