Italská kytaristka a elektronická diva SILVIA CIGNOLI vydala nové ambientní album. Zove se „Allegory of Earth and Water“, a to podle stejnojmenné suity, již obsahuje. Nahrávka vyšla 20. září u sardinského labelu Rohs!Records.
Silvii Cignoli není třeba čtenářům Jazzportu blíže představovat; kromě portrétu a rozhovoru jsme tu recenzovali obě její předchozí alba – „Wharmerall“ a „Digital Memories from a Suspended World“. Také na novince veškerou hudbu zkomponovala, interpretovala a nahrála sama, s mixem jí pak pomohl nejbližší spolupracovník Andrea Tremolada. „Alegorie země a vody“ odkazuje k obrazu Jana Brueghela ml., obecněji pak k ikonografii vztahující se k alegoriím jako takovým, tj. k utopickým představám vznešenosti spojené s přírodou a symbolikou, introspekcí a duchovností člověka. Země a voda jsou přírodní živly s proměnlivou existencí, neutuchajícím znovuzrozením pod novými formami. Tomu odpovídá i forma hudební; neúprosně se vyvíjející ambientní proud, občas těkavý, místy hypnotický, onde vrstvený a hnětený, jak se oba živly v horizontu protínají a posléze mísí.
Dílo je rozděleno do čtyř částí, které na sebe sice plynule navazují, ale liší se agogikou (tj.odchylkami od daného tempa skladby, jež probíhá v pravidelném rytmu) a strukturou. Ostatně názvy oněch částí leccos napovídají: „I. – Silente“, „II. – Schiudente“, „III. – Levante“ a „IV. – Radiante“. K suitě je ještě přiřazeno „Postlude – Elegy of Dispersed Energy“ (čili „Elegie rozptýlené energie“). Suita je koncertně uváděna v kombinaci s videem, které natočil umělec Salvatore Insana s cílem umocnit vnímání hudby. Použité snímky jsou archivní, pocházejí především z geologických průzkumů v Íránu v padesátých letech 20. století při hledání nových zdrojů ropy. Využity jsou též výňatky z dokumentárních filmů o životních podmínkách na územích, jež obyvatelé museli opustit, o fatálním dopadu překotné industrializace, o nepřetržitém zápase lidí s přírodními silami. Takto vypadá např. videoklip k části „Radiante“:
V úvodu suity se na vás z hloubi pozvolna vyřine rozvlněný ambientní drone. „I. – Silente“ se postupně zahušťuje, nabývá na intenzitě, která je ale nesmírně lahodná. Poté se lehce oddělují vrstvy, přidají se rytmizační prvky, ale tekutost nenarušují. Druhá část „Schiudente“ je zvonivě vícevrstevnatá, prodchnutá lehounkým varhanním oparem, jenž ambientu dodává až duchovní rozměr. Poté jej ale vystřídá industriální naléhavost, dokonce názvuky noise, v závěru pak kytarové struny zvoní torzem melodie. „III. – Levante“ je sycena zprvu hlubokými tóny, melodicky zaoblenými. Posléze zvuk vzlíná až k nebi, přičemž pod ním teče varhanní tok. Ten pak osamí. A přeleje se do čtvrté části „Radiante“, kde se rozpustí v intenzivním elektronickém zvuku, který je posléze minimalisticky rytmizován. Vrství se, zesiluje, pulsuje, elektrika jiskří a řine se. (Evokuje mi to mimochodem legendární Tangarine Dream.) Vše ústí do závěrečného dronu s prvky noise. Album uzavírá track „Postlude – Elegy of Dispersed Energy“, ambientně rozvlněný, s vrchním, silně elektronickým náznakem melodie, k níž se přimykají křehká perlení a návaly evokující chór; ten získává na intenzitě, až celý vytryskne naplno. Poté se zvuková masa ponoří do hlubin, zatímco vzlétne kytara, jež nakonec osamí…
Čarovná i zneklidňující hudba!
