Filmově hudební vzpomínky z lockdownu

Italská kytarová diva SILVIA CIGNOLI vydala před čtyřmi měsíci nové album. Zove se „Digital Memories from a Suspended World“ (Digitální vzpomínky z pozastaveného světa), což je soundtrack ke stejnojmennému dokumentu italského filmařského týmu Tutte a casa, jehož titul v italštině zní „Memorie digitali da un mondo sospeso“. Ten pojednává o životě žen během prvního lockdownu v Itálii, především pak na severu země. Kytaristka tu obsluhuje také elektroniku, klávesy a samply bicích. Album vyšlo na značce Blue Spiral Records.

Milánská rodačka není čtenářům Jazzportu neznámá; psal jsem tu o ní několikrát, včetně exkluzivního rozhovoru s ní. S nadšením jsem tu vloni recenzoval její debutové sólové album „The Wharmerall“. Proto jsem se na její další počin moc těšil. Ne, že bych byl vyloženě zklamán, muzika je to fajná, ale čekal jsem víc. Přece jenom je příliš znát, že jde o hudbu pro film, takže občas převládne téměř prázdná cinematičnost, neboť chybí obrázky. A bohužel občas příliš citelně. Což je slabinou hned prvních čtyř tracků z celkových deseti, včetně úvodní skladby, respektive prvního singlu „Everything Fluctuates“, kde se Silvií hraje baskytarista (a jinak zvukový kouzelník, úzce s kytaristkou spolupracující) Andrea Tremolada. Ten ještě jako instrumentalista participuje v závěrečné skladbě „Close to Distance“, jež ale není součástí soundtracku; snad proto, navzdory názvu, přináší svojí svěží náladou osvobozující naději. V „My Name Is S“ hudba příliš evokuje Tangarine Dream (které mám rád, ale doba je už přece jenom jinde), stejně tak plynoucí, přelévavý či ponorný ambient v „Memories That Remain in the Wind“ je už tisíckrát přežvýkaný. Byť se poslouchá dobře.

Od pátého tracku se ale začnou dít ty pravé věci, ve které jsem ve skrytu duše doufal. I když jsem čekal ještě víc. Ale néšť! Vrcholem je pro mne dvojice skladeb, které Silvia natočila již rok předtím v duu In/Elektra, to jest s baskytaristkou Valentinou Guidugli. V „Greena“ je zvuk zahuštěnější, vyloupne se konečně naostřená kytara, nechybí noise a elektroakustická změť. V „The Electrical Spirit Descended to the Magnetic Body“ kraluje výrazný kytarový motiv, zprvu ambientní, posléze hltavě intenzivní hlukový spodek; vše se pozvolna zahušťuje, kontrapunkticky tře, dramatizuje. V závěru vše pohltí kytarový drone a minimalistická figura baskytary. Ale i v ostatních skladbách je co poslouchat. „Sogno“ (Sen), mimochodem druhý singl, je sycen krystalickými zvuky, jež se postupně zahušťují v ambientní pavučinu, následující „Ossessione“ (Posedlost) je zneklidňující díky jakémusi space-noise. Miniatura „Sqzz“ představuje opravdu progresivní, polyrytmickou elektronickou hudbu budoucnosti. Škoda, že trvá pouze 1 minutu a 16 sekund…

Je to málo? Neřekl bych, přece jenom je to soundtrack, hudba podřízená filmovým obrazům. A ta je nemůže zatlačit do pozadí. Ačkoli má hudebník na víc. Takže nezbývá, než se těšit na třetí Silviino album s hudbou ničím neomezovanou!