Michal Sýkora:
Sváteční, nedělní jazzová nadílka začala už v 10:30 hodin na louce pod zářivým sluncem mimořádně povedeným vystoupením rakouského big bandu Christian Mühlbacher & Friends. Předvedená celistvá skoro hodinová skladba Wege zur Vierten nás doslova uzemnila. Kapelník Christian Mühlbacher ji zkomponoval na základu slavné čtvrté symfonie rakouského skladatele Josepha Antona Brucknera (1824–1896), který má letos výročí 200 let od svého narození. Po krátkém úvodu plném podivných nesourodých zvuků se spustila famózní, přesná, vysoce energická suita Cesty ke čtvrté. Velkolepé rytmy a nezvyklé chorusy dechů se střídaly se strhujícími sóly. Precizní sound extravagantního orchestru vše podtrhl. Jasně nejpůsobivější koncert celého festivalu INNtöne 2024!
Mimořádný orchestr sestával z těchto zkušených hudebníků:
Aneel Soomary, Martin Ohrwalder, Markus Pechmann, Máté Borbíró – trubky, křídlovky,
Walter Voglmayr, Hansi Reiter, Robert Bachner, Gerald Pöttinger – trombony,
Gerald Preinfalk, Fabian Rucker – saxofony, Franz Winkler, Christoph Gigler – tuby,
Gerald Schuller – varhany, Peter Rom – kytara, Tibor Kövesdi – baskytara,
Christian Mühlbacher – bicí, kompozice, Laurinho Bandeira – perkuse.
A závěrečný chorus varhaníka Geralda Schullera mne dojal k slzám, viz video ukázka od 04:13.
Michal Kratochvíl:
Takhle našlapaný big band jsem ani ve snu nečekal. To co předvedli bylo jak z jiného světa a dalo mi vzpomenout třeba na vystoupení Trondheim Jazz orchestra na Jazz Goes to Town v HK nebo na Supersonic big band Garda Nielsena v Poznani. Ale Christian s kamarády jako by je ještě o kousek převálcoval. Asi to bylo i tím, že jsem od koncertu neměl vůbec žádná očekávání, o to byl ten wow efekt notně zesílen! Ty skvělé momenty kdy hráli jeden přes druhého a vytvářeli zvukový bordel byly neuchopitelné a přesto parádní. A co teprve, když pořádně zatlačili a drtili nás neskutečnou energií mohutného tělesa. Opět bylo první vystoupení tím nejlepším daného dne, v tomto případě dokonce celého festivalu!
Michal Sýkora:
Přestávku před druhým nedělním koncertem na Open Air scéně vyplnil ve stodole Monday Night Orchestra Passau mainstreamovými standardy. Pak přišla na řadu Marta Sánchez. Klavíristka a skladatelka Marta Sánchez původem z Madridu se díky své inovativní osobité hudbě etablovala dlouhodobě v New Yorku. Zkušený stage manager měl co dělat při uspořádávání a upevňování not, se kterými si vítr opakovaně pohrával. Její sólové vystoupení ve velmi originálním klavírním stylu mne ovšem nijak významně neoslovilo, nejspíše díky předcházejícímu velkolepému orchestrálnímu zážitku. Až teprve závěrečná free improvizace přinesla zajímavou změnu.
Michal Kratochvíl:
Marta Sánchez předvedla své etudy pro preparované piano, ale při jejím vystoupení jsem měl spíše starosti, jak uniknout neúprosnému slunci. Jelikož jsem měl daný den ještě jiné favority, bylo třeba rozvrhnout síly a do jejího vystoupení jsem neměl šanci se ponořit.
Michal Sýkora:
Následná strhující kytara Marca Ribota dle očekávání obohacená o intenzivní hammondky Grega Lewise a přesné rytmy nadprůměrného bubeníka Joe Dysona splnila očekávání velké americké hvězdy. Možná jim lze jen vytknout občas zbytečně dlouhé rozvádění jednotlivých témat. Organizátoři festivalu v programu slibovali že „Marc Ribot Jazz Bins se nevracejí přesně do minulosti, ale zpět do budoucnosti, aby se napojili na scénu, která nikdy ve skutečnosti neexistovala, a na atmosféru, která nikdy ve skutečnosti nepřestala.“ Atmosféru vytvořili pánové na konci svého koncertu vynikající. Velmi podařené číslo programu.
Michal Kratochvíl:
Marc Ribot zase přivezl slušný nářez, tentokrát mi přišel o něco koncentrovanější než před rokem v Praze, což mohlo být samozřejmě způsobeno kratším festivalovým setem. Opět jsem v zájmu přežití musel ustoupit z bojových pozic na slunci před pódiem a vyhledat stín. Nic to neměnilo na tom, že kapela šlapala jak blázen, ale ke konci jsem se již nemohl zbavit jisté repetitivnosti.
Michal Sýkora:
Další mimořádně očekávaný koncert přivedl na hlavní Open Air scénu nejnovější nádherný projekt Words Unspoken legendárního britského saxofonisty Johna Surmana, který letos slaví 80. narozeniny. Dlouhodobě je známý vytříbenou lyričností a bohatě strukturovaným zvukem své hudby a také intenzivní plnokrevnou improvizací, což se na INNtöne plně potvrdilo. Surmanova souhra s nadějným britským kytaristou Robem Luftem, americkým vibrafonistou Robem Waringem a skvělým norským bubeníkem Thomasem Strønenem s přispěním zvukového designéra Stuarta Mørch Kerrisona byla oblažující. Jejich Nevyřčená slova naplnila naše očekávání elegantního komorního jazzu navíc umocněného dokonalým zvukem.
Michal Kratochvíl:
John Surman také bohužel doplatil na neúprosné horko, které v neděli panovalo. Tahle muzika by si rozhodně zasloužila být prezentována za tmy, možná ideálně na závěr festivalu, protože tenhle líbezný výlet s ECM zvukem přímo vybízel k tomu zavřít oči a snít. Vystoupení však na závěr patřičně vygradovali a zejména kytarista si zaslouží vyzdvihnout. Toto vrcholné číslo jsem si užil, co to jen šlo a rád bych si ho ještě někdy vychutnal v příjemných prostorách nějakého jazzového klubu.
Michal Sýkora:
Druhým reprezentantem britské jazzové scény byl na INNtöne Byron Wallen & The Four Corners. Výrazného londýnského trumpetistu Byrona Wallena s kořeny v Beninu doprovázel v předvedeném projektu Revelation in Small Steps znovu výborný kytarista Rob Luft, stejně jako na minulém koncertu Johna Surmana, basista Paul Michael a bubeník Zoe Lima Pascoal. V jejich plnokrevném straight-ahead jazzu se stále více prosazovaly africké rytmy, až nakonec došlo i na rozličné zvuky velkých lastur, viz video ukázka od 09:50.
Michal Kratochvíl:
Byron Wallen & The Four Corners bylo jedno z příjemných překvapení festivalu a kupodivu se na pódiu zase objevil kytarista od Johna Surmana, takže jsme si jeho um mohli vychutnat o další hodinku a něco navíc. Muzika si tak příjemně plula, Byron hrál jak na trubku, tak i na klávesy a bylo vidět, že se na své hudební cestě nechal inspirovat a ovlivnit mnoha kulturami. Na závěr vystoupení přiznal inspiraci i hudbou gnawa a já jsem se tetelil blahem, jak je to vše krásně propojené, neboť před dvěma týdny jsem se vrátil z festivalu Gnaoua v Maroku. Velmi podařené vystoupení.
Michal Sýkora:
Než se na hlavní scéně připravil další očekávaný domácí vrchol večera Manu Delago Ensemble, měli jsem možnost ve stodole okoštovat Luis Vicente Trio, portugalský free jazz po vzoru Dona Cheryho, Charlieho Hadena a Eda Blackwella. Explozivní trumpetista a skladatel Luís Vicente spolu s basistou Gonçalo Almeidou a bubeníkem Pedro Melo Alvesem spustili naplno ohnivou titulní skladbu Come Down Here z jejich nejnovějšího alba. Silný avantgardní jazzový zážitek pokračoval ve velkém stylu až do konce. Skvělé vystoupení.
Michal Sýkora:
Než se dostal ke slovu předposlední ansámbl na hlavní scéně došlo na všeobecné poděkování všem více než sto spolupracovníkům Paula Zaunera za příkladnou pilnou práci po celou dobu příprav a třídenního festivalu.
Také se rádi připojujeme s naším vřelým poděkováním za nezapomenutelný třídenní hudební zážitek!
Tyrolský rodák, zkušený bubeník Manu Delago žijící po studiích na Guildhall School of Music většinou v Londýně se proslavil jako hráč na melodický bicí nástroj hangpan. Jeho kvintet Manu Delago Ensemble ve složení Manu Delago – handpany a bicí, Isa Kurz Geige – piano, houdle, zpěv, Christoph Pepe Auer – klarinety, Clemens Rofner – basa a Chris Norz – perkuse obohatila na INNtöne navíc trojice zpěvaček Anna Widauer, Mimi Schmid a Valerie Costa. Představení začal Manu dlouhým sólem na různě naladěné hangpany pro naladění publika. V dalších velmi různorodých skladbách se střídaly sestavy muzikantů a zpěvaček stejně jako tempa a intenzita originální hudby. Další skvělé obohacení nedělního festivalového programu.
Michal Kratochvíl:
Manu Delago se představil s pěkně vypečenou partičkou. Nejprve začal sólo na krásně znějící hang, aby se k němu mohly přidat rovnou tři zpěvačky a ve třetí prezentované skladbě již celý asámbl představený výše. Sestava byla neustále proměnlivá a muzikanti přecházeli k jiným nástrojům, Manu střídal hangy a na závěr vystoupení zasněnou hudbu vygradovali až v techno beaty. V přídavku zpěvačky naprosto originálně představily kapelu, když zpívaly jméno člena, který zrovna hrál. Škoda, že se zrovna tato část nepovedla zachytit na videu, moc mě bavila. Fajn koncert!
Michal Sýkora:
Poslední, skoro půlnoční koncert na Open Air scéně patřil ověřené funky kapele amerického saxofonisty Donnyho McCaslina, kterého doprovázeli zkušení Jason Lindner na klávesy, Tim Lefebvre na baskytaru a bubeník Zach Danziger. Velmi intenzivní vlny energie nejen Donnyho saxofonu zasáhly nadšené posluchače, kteří díky tomu zaplnili svým spontánním tancem celý prostor pod pódiem. Trefné zakončení celého festivalu.
Michal Kratochvíl:
Donny se svou nadupanou rockovou kapelou předvedl nářez jak se sluší a patří a perfektně uzavřel celý vydařený festival. Setlist byl značně podobný koncertu v Praze, který jsem vyslechl minulý rok v JazzDocku, jen baskytarista se změnil. Hudební orgasmy se mi tentokráte nedostavily, ale koncert mě opět moc bavil a tu vlnu energie jsem si náležitě užil!
